Zjistěte, co se skrývá za vaší nepřízní k někomu jinému.

Často můžeme slyšet i číst o lásce a zamilovanosti. Proč bychom si tedy jednou pro změnu nepromluvili také o nenávisti? Vlastně ani ne o nenávisti jako takové, to je emoce velice silná a ne každý je jí vůbec schopen. Promluvíme si o nepřízni – kterou ostatně často mylně pokládáme právě za nenávist.

V okolí každého z nás se někdy vyskytnou lidé, ke kterým to cítíme. Život je zkrátka mnohotvárný a pestrý a někdy nás vystaví věcem, které nám nejsou příjemné. Patří mezi ně i setkání s člověkem, kterého od prvního okamžiku „nemusíme“. Ještě dobré je, když příčinu své nepřízně chápeme, když je očividná a dotyčného nemůžeme vystát pro cosi zcela konkrétního, on o tom třeba i ví a my se konec konců ani moc nesnažíme svou antipatii skrývat.

To je ta nejjednodušší možnost.

Jenomže se také stává, že na první pohled docela obyčejný člověk, který se k nám chová naprosto odpovídajícím způsobem, neudělal nám nic špatného a není mezi námi žádná třecí plocha, že nám tento člověk strašlivě leze na nervy.

Prostě ho nemusíme a hotovo!

Přičemž ono „nemusíme“ je ještě velice jemně řečeno. Doslova námi zmítají negativní emoce, které nás zaplaví jakmile se ten nešťastník ocitne v našem zorném poli. Nemůžeme ho vystát, nemůžeme ho ani cítit, už jenom pohled na něj nás vytáčí.

Příčinu sami nechápeme, což naši naštvanost ještě posiluje. Bavit se s ním nepadá v úvahu.

Je tedy jen dobře, když je možné se s ním v čase i prostoru rozejít, minout a více se nesetkávat.

Jenomže co když je to váš šéf?

Nebo kolega, který sedí naproti vám v kanceláři?

Nebo partner nejlepší kamarádky?

Takové situace dovedou člověka pořádně zaskočit a někdy je to hotové utrpení.

Nejspíš se nebudete moc divit, když vám řeknu, že za tohle opět může naše podvědomí.

Většina lidí si ani nedokáže představit, jak tohle „úložiště“ neuvědomělých, ale mohutných nastavení, názorů, přesvědčení, motivů, pohnutek a podnětů dokáže ovlivňovat lidský život – zvláště pak emoce. A právě nepřízeň je jednou z nejhůře ovladatelných a zároveň velmi silných emocí.

Když psycholog pracuje s mezilidskými vztahovými problémy, mezi nimiž nepřízeň zaujímá jedno z předních míst, je hlavním jeho cílem dostat pod kontrolu ty emoce, které tak přeochotně dává najevo podvědomí.

Jestliže se člověk naučí své emoce ovládat, znamená to, že už se zpoloviny naučil si s nimi poradit. Primární podmínkou ovládání čehokoli je znalost – to, co chceme ovládnout, je třeba zblízka poznat, pochopit, odkud se bere ten či onen tolik nám nepříjemný pocit, v daném případě tedy nepřízeň vůči někomu.



Psychologie pracuje s pojmem projekce.

Co je projekce? Pojďme si to ukázat na příkladu. Dejme tomu, že jste ve svém životě prošli epizodou, která vám byla krajně nepříjemná. Vynaložili jste hodně sil, abyste na ni zapomněli a je dost možné, že se vám to také povedlo.

A vtom najednou potkáte člověka, který něčím připomíná toho, s kým jsou tyhle nepříjemné vzpomínky na minulost spojeny.

Může mít podobný hlas nebo styl oblékání, může stejným způsobem naklánět hlavu, když někomu naslouchá, jeho kravata vypadá přibližně stejně jako „tamtoho“, anebo se stejně češe – stačí jen relativní shoda, a vaše podvědomí ho „pozná“. A všechno znovu vyplouvá v plné síle: veškeré negativní pocity, veškerá nepřízeň se přenáší na tohoto jiného člověka, jehož vina je pouze v tom, že vám vzdáleně čímsi připomněl dávný nepříjemný zážitek nebo událost. On nemá vůbec tušení, jaké vzpomínky ve vás vyvolal, zatímco vámi cloumají negativní emoce jenom ho zahlédnete koutkem oka.

A jiný druh projekce:

Někdo měl tu smůlu, že byl svědkem nějakých nepříjemností, které se vám přihodily, nějakého trapasu, nešikovnosti nebo neobratnosti nebo něčeho podobného. Mohlo by se zdát, že emoce s touto událostí spojené už ve vás vychladly, avšak životní realita může zcela nečekaně, zato se silou větrné smršti ukázat, že tomu tak není.

Protože úplně stačí, abyste náhodně narazili na tohoto smůlovatého svědka svého trapasu či čehosi podobného, a nepříjemné vzpomínky vás doslova zaplaví v podobě zuřivé nepřízně k němu. Jako kdybyste teď veškerou sílu negativity té trapné události soustředili na toho nešťastníka.

Také nemáme v oblibě „zrcadlo“.

Samozřejmě nejde o žádné skutečné zrcadlo, ale o přesnou kopii, přímo zrcadlový odraz nějaké naší pečlivě skrývané negativní vlastnosti ve druhém člověku. Dejme tomu, že o sobě v hloubi duše moc dobře víte, že jste zarytý sobec. Sobec na druhou. Ostatně, vaše blízké okolí na to nejednou dělalo a stále dělá zcela průhledné narážky.

Naučili jste se s tím nějak žít, na něco jste rezignovali, něco přepečlivě skrýváte, snažíte se hlídat si své jednání i každé slovo, nedat se strhnout emocemi. S určitým úsilím se tomu dá postupem času naučit, vždyť konec konců každý se musí umět nějak adaptovat ve společenském okruhu, ve kterém žije.

Zvláště to platí o nedostatcích, proti kterým je velmi těžké bojovat, které máme tak říkajíc v krvi.

A v tom se náhle ve vašem okolí vyskytne člověk, ve kterém jako v zrcadle vidíte sami sebe v celé kráse vlastního sobectví.

A navíc ho ani nenapadne tento nedostatek skrývat nebo nějak maskovat, možná ho dokonce za nedostatek ani nepokládá!

Jak si může něco podobného dovolit?! A vaše nepřízeň k tomuhle drzounovi okamžitě vzplane s nezadržitelnou silou.

Přičemž vlastnost, kterou sami na sobě nemáte rádi a pečlivě se snažíte ji skrývat, může být jakákoli:

– nedochvilnost (Jak si může dovolit přijít pozdě, když já jsem přišel včas!)

– nedůslednost (No tohle!)

– nezdrženlivé koketování s každým, kdo se vyskytne nablízku (To je ale puberťačka, takhle se každému věšet na krk!) atd., atp.

Nedá se nic dělat, podobná zrcadla prostě nesnášíme.

Další známou skutečností je to, že pokud se vlivem životních okolností vyskytnou současně ve stejném prostoru dva typy přirozených vůdců, je opravdu jen velice nepravděpodobné, že by k sobě zahořeli vzájemnou náklonností. Nepřízeň podobného druhu občas lépe než kdovíjaké sofistikované testy odhalí skryté příbuzenství duší…



Další příčinou, pro kterou můžeme zakoušet podvědomou nepřízeň k určitému člověku, může být – jakkoli zvláštně to snad zní – pocit dluhu.

Můžete se například po dost dlouhou dobu s někým stýkat bez jakéhokoli napětí nebo nepříjemných pocitů, pokládáte ho za milého a ve všech ohledech příjemného člověka, možná dokonce za svého přítele nebo kamarádku.

Jednoho krásného dne však dojde k situaci, kdy vám tenhle člověk opravdu hodně pomůže, přičemž vůbec nemusí jít o pomoc materiální. Prostě vám, jak se říká, vytrhne trn z paty. Zdálo by se, že budete dotyčnému až do konce svých dnů zavázáni velkou vděčností… Ale něco se pokazilo. Teď už se nemůžete chovat k němu nebo k ní tak, jak byste chtěli, musíte se chovat právě tak, jak – musíte.

A to vytváří ve vaší mysli onen pocit dluhu, který vám visí na krku a který nejenom likviduje předchozí, zcela nenucený a přirozený vztah, ale začíná do něj z vaší strany přidávat negativitu.

Jistěže k tomu nedochází ani zdaleka vždycky, přesto však dost často. Nikoli nadarmo se říká: „Chceš-li ztratit přítele, půjč mu peníze“.

Spousta projevů nepřízně, fobií nebo předsudků má své kořeny také v dětství, to je vcelku známá věc. Dávný pocit křivdy se může projevit nepřízní vůči naprosto cizímu člověku, který nám ji něčím – čímkoli – připomene.

Nemůžeme rovněž neuvést další druh nepřízně, se kterým se občas setkáváme. Ne snad nějak často, zato však jde o antipatii, která velice názorně demonstruje, jaké surové žertíky nám někdy naše podvědomí provádí. Někdy je negativní emoce, kterou vůči někomu pociťujeme, pouze důsledkem potlačení citu ještě daleko silnějšího – sexuální touhy.

Tohle se nám může přihodit v případě, že naplnění té touhy nepřichází absolutně vůbec v úvahu. Například vás s dotyčným spojují výhradně pracovní vztahy, které za žádnou cenu a žádným způsobem nelze přeměnit na vztah, který by vám byl daleko milejší, nebo je objekt vaší vášně zadaný, nebo vás spojují nějaké příbuzenské vztahy. Prožívat něco podobného může být peklo na zemi a někdy to skutečně vyústí ve velmi silně prožívanou nepřízeň, ne-li nenávist.

Potlačovaná sexuální touha totiž přerůstá v cit opačný, jehož síla není o nic menší než síla původní náklonnosti – ovšem společností tolerovaný.

Samozřejmě jsme nemohli uvést všechny možné příčiny, které v nás mohou probudit nepřízeň vůči zcela nevinnému člověku.

Pokud se vám podaří nahlédnout hlouběji do vlastního nitra a dopátrat se příčiny, která za pociťovanou nepřízní stojí, poradíte si s ní mnohem rychleji a snáze. Za tu snahu to stojí. Konec konců, je to emoce, která nekazí život nikomu jinému kromě vás.