Nejprve žili šťastně, tak, jak to popisuje každá pohádka. Na nebi ani mráček, radost kolem dokola.
Jenže potom se začali hádat. A k tomu ještě ty každodenní starosti. Tyhle všední starosti a navíc všelijaké drobnosti…
Začali žít jako kočka se psem.
A rozešli se.
Ale jemu i jí bylo smutno a cítili se osamělí. Každý po svém.
Tehdy si on pořídil psa a ona kočku.
On začal chodit na procházky se psem. A uvědomil si, že každý tvor potřebuje něčí pozornost každý den. Dokonce ještě častěji. A taky potřebuje, aby se mu odpouštělo. Když nebyl déle doma, pes vyl. A taky štěkal. Někdy dokonce štěkal jenom tak. Ale i to mu odpouštěl. Prostě toho psa miloval. A pes mu byl nesmírně oddaný, vždycky byl tuze šťastný, když se k němu vracel domů.
„To je ale divné,“ myslel si. „Možná jsem prostě od toho psa ani nečekal to, co je mi schopen dát. Stačí mi, že existuje, že mi je oddaný a věrný a že mě zkrátka miluje.“
Její kocour byl osobnost. Snažil se vést život poněkud nezávislý, jako by žil jenom sám pro sebe. Neměl rád, když ho sevřela v náručí. A ignoroval ji, když ho hubovala.
Brzy poznala, že kocoura zkrátka musí občas nechat na pokoji. Přijde sám, až bude mít hlad. A pomazlit se taky přijde. A tak se její vztahy s kocourem postupně zlepšovaly. Vzájemně si rozuměli. Nebo skoro. Protože kocour ji vždycky rušil při práci, ale to mu odpouštěla. Byla z toho spíš naměkko. A milovala ho. Zahřívala se se o něj. Vyprávěla kocourovi o všech svých novinkách. Kocour se snažil předstírat, že jí naslouchá a v odpověď tichounce mručel a třel se jí o nohy. Byl to vlastně velice přívětivý kocour. I když kradl ze stolu maso a ohryzával kytky v květináči.
No a potom…
Co bylo potom?
On miloval svého psa. Ona milovala svého kocoura. A každému z nich bylo trochu smutno.
Asi ji on přeci jenom ještě trochu miloval. A ona si pamatovala, jak dobře jí s ním bývalo… alespoň dokud se nezačali hádat
A jednou se ti dva potkali. U veterináře, jasně že, kde jinde. Teď už ale přece jen něčemu rozuměli, něco se naučili nebo alespoň se dohadovali o lidech, o zvířatech i o vztazích.
A rozhodli se to zkusit znovu.
Tak se dali dohromady. On, ona a kocour se psem.
Kocour se odmítal přátelit se psem a pes nechtěl kamarádit s kocourem. Mazlíčkové kladli jeden druhému všelijaké nástrahy a zatahovali páníčky do svých sporů.
On a ona se znovu začali hádat, ale kvůli zvířatům, ne pro kdejakou hloupost jako dřív.
Teď to bylo jinak, úplně jiné hádky. Přesněji – dohadovali se, kdo je lepší a kdo horší. Ne z nich dvou, ale jestli je horší ten nafoukaný kocour anebo rozpustilé psisko. A kdo šlohnul to maso?
On a ona stále řešili, kdo rozbil vázu, podrápal tapety, rozmotal toaletní papír, ztopil ponožku, udělal hromádku v předsíni, čí jsou tohle chlupy… ale nikdy už nepřecházeli do osobní polohy.
Bylo pro ně neobyčejně snadné se usmiřovat, protože každou noc spala vedle nich kočka a pes jim ležel v nohách. Místa bylo dost pro všechny. A proč to vlastně vykládám?
Protože hlavní je, aby postel byla široká, kocour měkký a pes ne moc velký. A aby bylo jasné, kdo je kdo.
I když osobně si myslím, že není dobré, když chlap jako hora má malinkého pejska. Co si o tom myslíte?
Pohádka
Milovat znamená být otevřený a bezbranný
Dospělá láska je o tom, jak se jeden druhému podobáme