Nedávno večer Robert vzpomínal, jak se před dvěma lety rozhodl vymalovat obývák. Ráno se vydal do obchodu pro kutily, koupil plechovky s barvou, dřevěné hůlky na její rozmíchání, hadry ke stírání kapek a jednorázové štětky, které vždycky ztvrdnou, ať děláš, co děláš. Barvu pak raději rozmíchal před domem, vzal do každé ruky jednu plechovku a opatrně s nimi šel ke dveřím. Hadr tisknul v podpaží a plochou štětku držel v zubech. Když vyprávěl, jak to bylo dál, vždycky se chechtal. Několik minut tancoval kolem dveří ve snaze je otevřít, přičemž se mu ale nechtělo položit na zem nic z toho, co předtím tak pracně pobral. „Byl jsem tak paličatý, že jsem ty dveře opravdu skoro už otevřel, když vtom jsem zakopl, ztratil rovnováhu a praštil sebou na záda. Všechna ta barva se vylila na mě. Od hlavy k patě“.
Teď se smál sám sobě, jako to už předtím udělal mockrát a pak jsme se dívali, jak za oknem tiše padá sníh. Když jsem šel domů, pořád jsem musel na to jeho vyprávění myslet. Je to zvláštní, ale takhle se vlastně chováme všichni, ať už jde o jídlo, barvy nebo historky, o které se chceme podělit. Nakládáme tak se svou láskou, se svým vnímáním pravdy, ba i se svou bolestí. Je to velmi jednoduché. Ve chvíli, kdy nad námi má vrch ego, nejsme ochotni nic postavit na zem, abychom si otevřeli dveře. Znovu a znovu se nám dostává možnosti si uvědomit, že nemůžeme mít plné ruce a zároveň se pokoušet vejít. Musíme to, co držíme, položit, otevřít dveře a teprve potom znovu zvednout ten náklad, který chceme zanést dovnitř.
Právě v tom pořadí by měl člověk jednat: všechno nachystat, připravit se, položit, vejít. A i když se nám to napoprvé nepovedlo, vždycky máme další šanci: pochopit, v čem jsme udělali chybu, zvednout se a rozesmát.
Marc Nepo
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Nauč se vnímat varování
Vždycky se najde někdo, kdo tě potřebuje
