Maminka a tatínek proměnili mé dětství ve svátek. Každé ráno jsem našla pod polštářem maličký dárek. Rodiče říkali, že mi je přináší zajíček. Ještě jsem napůl spala, oči měla zavřené a naslepo jsem rukou pod polštářem ohmatávala něco malinkého a záhadného. Nespěchala jsem, abych to vytáhla a podívala se, pečlivě jsem věc zkoumala rukama a pokoušela se odhadnout, co mi to zajíček donesl.
Pokaždé tam bylo něco jiného: knížka, omalovánky, lízátko, malý dopísek. Jednou mi dokonce zajíček dal pod polštář mrkvičku! Pamatuji si, že jsem se vůbec nedivila a měla jsem ohromnou radost z toho, že se to hodné zvířátko se mnou rozdělilo o svoji nejoblíbenější pochoutku.
Věřila jsem na zázraky. Připadaly mi naprosto přirozené. Do školky jsem šla v nejlepší náladě a pozorovala kolem sebe mnoho podivuhodného.
Ostatně, jako všechny děti. Také jsem si myslela, že každé dítě má takového svého zajíčka, který mu něco dává pod polštář. Nevěděla jsem, že to může být i jinak. Proto když mi nejlepší kamarádka řekla, že se bojí jít domů a raději zůstane u mě na návštěvě už navždycky, zeptala jsem se: „Ale jak ti bude zajíček dávat dárečky?“ Tehdy jsem pochopila, že mám s tím svým zajíčkem veliké štěstí.
Jednoho dne mi ale maminka řekla: „Zajíček už nepřijde. Ale nechal ti tu dárek a dopis.“
Dárek to byl štědrý a dopis něžný a přesvědčivý. V tu dobu už jsem si leccos domýšlela, a tak jsem neztratila náladu. A zázraků bylo i tak dost. Doma dělaných a spontánních.
Například když jsme byli s rodiči u moře, což samo o sobě bylo něco úžasného, protože jinak jsem prázdniny trávila s babičkou a dědou, protože rodiče hodně pracovali. Po pláži tam chodil takový hubeňoučký mladík a nabízel čokoládovou zmrzlinu. Krabici se zmrzlinou měl zabalenou do deky a já jsem to nechápala – vždyť takhle mu to všechno roztaje! Tatínek mi vysvětlil, že je to právě naopak, takhle se v krabici o něco déle udrží chlad. A celou tu krabici pak táta koupil.
Tehdy jsem hned nepochopila, k čemu nám bude tolik zmrzliny, kterou bychom ve třech nesnědli ani za celý týden. Teprve po letech jsem dokázala tátovo jednání ocenit. A zmrzlinou jsme tehdy hostili své sousedy a známé. Bylo moc příjemné ji rozdávat.
Další zázrak se stal, když se mí rodiče chystali ke služebnímu pobytu v zahraničí. Bylo mi v ten den hrozně smutno, postavila jsem si ve svém pokoji domeček a představovala jsem si, jak si v něm budu hrát a tesknit.
Přijela babička, která se měla o mě starat a vodit mě do školy – chodila jsem tehdy do první třídy. Rodiče měli ten den skvělou náladu a já jsem nechtěla dávat najevo, jak je mi smutno. Jeli jsme je doprovodit na nádraží. Když přistavili vlak, měla jsem už pláč na samém krajíčku. A vtom tatínek říká: „Tak co, nepojedeš s námi?“ Málem jsem se tenkrát pominula radostí! Z ničeho nic, jako když proutkem mávne, jela jsem s tatínkem a maminkou na svoji první velkou cestu vlakem.
Jak se pak ukázalo, rodiče od počátku počítali s tím, že pojedu s nimi. Všechny věci mi zabalili. Jenom mi chtěli připravit překvapení.
Takových příhod byla spousta. Když se mě dnes lidé ptají, kde beru tolik optimismu, vždycky odpovídám: „Měla jsem zkrátka šťastné dětství.“
Vilena Kotová
Proč jsi mi dřív nic nedovoloval?
11 citátů, na které byste si měli vzpomenout, až si budete něčím zbytečně lámat hlavu