Spontánní skutky dobroty a krásy

„Důležitý je skutek sám, ne jeho plody. Je třeba konat dobré skutky. Někdy možná prostě ještě nenastal čas sklízet plody nebo to nepřísluší nám. To však neznamená, že nemáme konat dobro. Možná se nikdy nedozvíte, k jakým výsledkům vedlo vaše jednání. Pokud však nebudete dělat nic, je jisté, že žádné výsledky nebudou.“ (Gándhí)

Studený zimní den v San Franciscu. Žena řídí červenou Hondu. Na zadním sedadle nadskakují balíčky. Přijíždí k výběrčí budce před mostem. „Platím za sebe a šest dalších aut za mnou“, říká s úsměvem a podává do budky sedm tiketů.

Jedno za druhým pak k budce přijíždí šest aut, řidiči natahují ruce s dolary, ale z budky zní odpověď: „Zaplatila za vás jedna paní. Hezký den!“

Žena v červené Hondě, jak se ukázalo, viděla u své známé cedulku, přicvaknutou na ledničce: „Dělejte spontánní skutky dobra a krásy“. Věta se jí líbila a zkopírovala si ji.

Judy Formanová si téhle věty všimla asi stovku mil od svého domova. Někdo ji nastříkal sprejem na stěnu jakéhosi skladu. Tolik se jí líbila, že si ji zapsala. „Zdálo se mi to prostě neuvěřitelně krásné“, vysvětluje Judy, proč začala výzvu psát na konec všech svých dopisů – „Jako nějaké poslání shůry“.

Jejímu manželovi Frankovi se zalíbila natolik, že ji pověsil na zeď v sedmé třídě, kde učí. Jedna z jeho žaček je dcerou místní novinářky. Ta ji vytiskla v novinách s poznámkou, že se jí ta slova moc líbí, ale vlastně neví, odkud se vzala a jaký mají význam.

Dva dny nato se jí ozvala Anne Herbertová. Je to vysoká, asi čtyřicetiletá blondýna. Žije v jednom z nejbohatších okresů státu a věnuje se mnoha různým činnostem. Věta jí nešla z hlavy. Bezmyšlenkovitě ji napsala na plastové prostírání v jednom občerstvení.

— To je krásné! – reagoval muž, který seděl vedle a větu si zapsal.

— Myslím, – řekla novinářce do telefonu Anne, – že člověk má zkrátka spontánně udělat to, čeho se nedostává, co je zrovna třeba.

«Dobro se dokáže plodit samo sebe, stejně jako to dělá zlo“, tvrdí také Anne.

Výzva se teď šíří prostřednictvím nálepek na spojlerech, na zdech, na zadních stranách obálek a vizitek. A s tím, jak se šíří, narůstá vlna dobrých skutků.

V Portlandu v Oregonu jakýsi muž hodil minci do parkovacího automatu pro úplně neznámého člověka. V Petersonu v New Jersey se asi desítka lidí vyzbrojila kbelíky, kartáči a cibulkami tulipánů. Jako výsadek dorazili do starého domu, který od střechy až po sklep vymyli, vyčistili a zkrášlili, provázeni nevěřícnými úsměvy jeho přestárlých obyvatel. V Chicagu nějaký mladík, puzen vnitřním hlasem, uklidil příjezdovou cestu k činžáku. „Je dobře, že mě nikdo nevidí“, říká si. A rovnou vyčistí i cestu u sousedů.

Je to taková pozitivní anarchie, nelad, příjemné porušení obvyklého řádu. Paní v Bostonu přála bankovním úředníkům „Veselé Vánoce“ na zadní straně svých šeků. Když v Saint-Louis narazila zezadu do auta nějakého muže mladá žena, jenom jí zamával a zavolal: „Je to jen škrábnutí, kašlete na to!“

Spontánní skutky dobra a krásy se šíří: muž sází podél silnice narcisy a košili mu nadouvají závany vzduchu od projíždějících aut. V Seatlu se jeden pán označil jako dobrovolná sanitární služba, chodí mezi kopci a sbírá odpadky do nákupního vozíku ze supermarketu. V Atlantě zase jiný čistí čmáranice na lavičkách v parku.

Říká se, že se nemůžete usmát, aniž byste tím zvedli náladu i sami sobě – a stejně tak se nemůžete dopustit dobrého skutku, aniž byste si uvědomili, že vaše problémy poněkud ustoupily do pozadí, snad proto, že tento svět se stal malinko lepším.

Nemůžete přijmout takový dobrý skutek, aniž byste utrpěli příjemný šok. A jestli jste třeba byli jedním z těch šesti řidičů, kteří se dozvěděli, že za ně už zaplatil někdo jiný, kdo ví, co jste se rozhodli udělat zase vy pro někoho jiného?Zamávat někomu jen tak na křižovatce? Usmát se na unaveného úředníka? Nebo něco většího? Například rozpoutat revoluci laskavostí, která začíná jedním dobrým skutkem? Ať je to zrovna ten váš!

= Lara Ader