Pohádka o Městě studní

V tom městě nežili lidé, jako ve všech ostatních městech na planetě, ale studny. Živé, ovšem přece jenom … studny. Jedna se od druhé lišila nejenom místem, kde se nacházela, ale také obrubou, okrajem, který ji spojoval s vnějším světem. Některé studny byly přepychové, obrubu měly z mramoru a vzácných kovů; byly tu i studny skromnější, z cihel a dřeva a také docela ubohé, vlastně nijak neupravené otvory v zemi. Obyvatelé tu spolu rozmlouvali vcelku obvykle, z úst do úst, jak se říká, jenomže tady se říkalo „od obruby k obrubě“. Zprávy se rychle šířily z jednoho konce města na druhý. Jednou se ve městě objevila nová móda; nejspíš sem pronikla z jedné z vesniček, v nichž žili lidé. Podle ní se každé sebe si považující živé stvoření mělo více starat o svůj vnitřní obsah, než o vnější vzhled.

Studny se začaly naplňovat nejrůznějšími předměty. Jedny si ke zkrášlení vybíraly zlaté mince a drahé kameny. Jiné, ty praktičtější, se plnily nábytkem a domácími přístroji. Byly i takové, které daly přednost umění a svůj vnitřní prostor zdobily obrazy, koncertními křídly, některé sáhly i po postmoderních sochách. Intelektuálky volily knihy, ideové manifesty a odborné časopisy. Uběhl nějaký čas. Mnohé studny byly naplněny tak, že se do nich absolutně vůbec nic už nevešlo. Protože měly různé povahy i temperament, reagovaly různě. Jedny byly spokojeny s tím, co už měly, jiné přemýšlely, co podniknout, aby toho do sebe mohly nacpat ještě víc. Vždyť svět má tolik podob, vždycky se najde něco, co ještě nemáš… a chtěl bys to mít.



Jedna studna se rozhodla, že předčí všechny ostatní. Místo aby se některých věcí zbavila, začala se rozšiřovat do stran. Po nedlouhém čase se objevily její následovnice. Snažily se ze všech sil o rozšíření, aby získaly více místa na různé novinky. Jednou si jedna opravdu velmi malá studna, kdesi daleko od centra, všimla, že se její sousedky začaly jaksi mimořádně roztahovat a měnit obvyklé hranice. Pomyslela si, že jestli to takhle půjde dál, obruby různých studní se propojí a promíchají a všechny nakonec ztratí svou individualitu… Možná právě proto ji napadlo, že růst se přeci dá nejen do šířky, ale také do hloubky. Nerozšiřovat se, ale prohlubovat.

Uvědomila si ovšem, že se musí zbavit všeho, co nahromadila, protože veškerý ten obsah by bránil uskutečnění nápadu. Chce-li se stát hlubší, musí se zbavit všeho starého… Nejprve se hrozně bála prázdnoty. Protože ale stejně jinou možnost neměla, zkusila to. Zbavila se všeho a stávala se hlubší a hlubší, zatímco ostatní studny si rychle přisvojovaly všechno, čeho se zbavila. A jak se tak prohlubovala, objevila jednoho dne něco, co ji velmi udivilo. Tam hluboko, přehluboko objevila… vodu! Nikdy předtím žádná studna vodu nenašla. Když se tedy vzpamatovala z té radosti, začala si s vodou hrát. Cákala a šplouchala, polévala si stěny, až došlo k tomu, že voda vyšplouchla ven. Město studní dosud znalo jen dešťovou vodu. Té však nikdy nebylo dost, aby mohlo být městem zeleným a kvetoucím. Ale země kolem téhle studny se vodou začala probouzet, zazelenala se a ze semen, která v ní dřímala, vzešly tráva a květy. Objevily se slabé proutky, které se rychle měnily ve stromy.

Život kolem studny byl teď barevný a pestrý a začalo se jí říkat „Zahrádka“. A všichni se jí vyptávali, jak se jí podařil takový zázrak.



«To není žádný zázrak“, odpovídala jim Zahrádka. „Hledejte uvnitř, hluboko“. Mnohé studny chtěly jít její cestou, ale jakmile zjistily, že by se musely všeho zbavit, hned ten nápad zavrhly. A dál se rozšiřovaly do stran a zaplňovaly nejrůznějšími předměty. Přesto však se na druhém konci města našla studna, která to riskla a zkusila. Začala růst do hloubky, stále hloub a hloub… a také našla vodu! Zanedlouho byly ve městě už dvě zelené oázy.

«Co budeš dělat, když voda dojde?“ ptali se jich.

«Nevím“, odpovídaly shodně. „Zatím čím víc vody čerpám, tím víc jí je“.

Čas běžel. Po několika měsících přišel veliký objev. Obě studny pochopily, že voda, kterou našly tam na dně, je jim společná… Stejná podzemní řeka tekla tam v hlubině a spojovala je. Pochopily, že jim začal nový život. Mohly se teď domlouvat nejenom na povrchu, „od obruby k obrubě“, ale díky svému objevu také tajným vnitřním jazykem. Získaly nový způsob komunikace. Objevily nové hlubinné spojení, kterého může dosáhnout jenom ten, kdo sebere odvahu, zbaví se staré zbytečné zátěže a najde v sobě něco, co může dát ostatním.

Jorge Bucay