O umění nic nedělat a těšit se ze světa kolem

Na univerzitě jsme měli profesora, který o své aspirantce (psychotyp „jedničkářka“) prohlašoval:

— Já se jí bojím, je strašně pilná! Nedá pokoj ani sobě, ani mě.

Existují lidé, kteří i po pracovní době, o víkendu, o dovolené, vlastně neustále se nacházejí v jakémsi pohyblivém stavu. Dělají se z nich mžitky před očima. Nedokážou třeba jen tak ležet na pláži, pozorovat obzor a nebe bez mráčku a užívat si sluníčka. Ne ne, oni si najmou člun, aby v šest ráno co nejdál od břehu lovili na hloubce ryby a ty si pak k pohoršení šéfkuchaře nechávají upéct v hotelové kuchyni. A v poledne už odjíždějí na prohlídku nějakého zámku nebo návrší nebo pomníku slavného básníka. Večer jdou samozřejmě na diskotéku do sousední restaurace. To dá rozum, ne? Proč by sem jinak jezdili? „Čas je třeba trávit užitečně“ – tak zní jejich heslo. Není však jasné, čím se měří ten užitek.

Dá se říci, že mají ze své zběsilé aktivity potěšení? Že cítí uspokojení? Nejčastěji NE. Prostě se jen nedokážou zastavit a ještě to pokládají za velikou přednost. To víte, jsem už takový, pořád musím něco dělat!

Přičemž tyto typy navíc nedají pokoj nikomu ve svém okolí. Nejvíc to odnášejí děti (ani nemusejí být jejich vlastní). Slez z toho gauče, co se tu válíš!?

– Už máš všechno hotové? Napsal sis úkoly? Naučil ses látku?

– Máš připravený batoh?

– Ukliď si v pokoji! Stejně se ti tam určitě válí věci po podlaze…

– Nechceš aspoň něco číst ? Co tu jen tak sedíš?

– Jdi se aspoň proběhnout!

Dítě polekaně kouká a někdy se skutečně jde věnovat něčemu z pohledu dospělého užitečnému. Pak se znovu pokouší uvelebit se na gauči. Zdálo by se, že udělalo všechno a mohlo by mít chvíli pokoj. Avšak stoupenci aktivního přístupu k životu nesnášejí, když děti „nic nedělají“. A znovu a znovu je někam ženou, někam vedou a krmí je přitom smutnými osudy povalečů a vykonavatelů podřadných zaměstnání.

Myslíte, že tímto způsobem se dítě naučí pracovitosti? Že pod vlivem záplavy výtek náhle prozře a vykřikne s hrůzou: vždyť já se tu doopravdy válím, že se nestydím!!!

Nikoli, neprozře a nevykřikne ani s hrůzou ani bez hrůzy. Páni – pomyslí si – dlabu na úklid, kdyby mi tak už dal pokoj!

Je ovšem třeba si uvědomit, že tihle lidé se tak chovají nikoli proto, že by se takhle postižení už narodili, ale protože je stejným způsobem proháněli jejich rodiče, rodiče jejich rodičů a ty zas jejich rodiče a když ti byli dětmi, slýchali možná v rámci popohánění i tvrdší slova.

Například:

– Prej že má prázdniny! My jsme nikdy žádný volno neměli, holečku! Já jsem dělal od desíti let! Vstával jsem za kuropění, slepice krmil, na pastvu vyháněl, na pole za tátou chodil, jakýpak prázdniny! A jakej ze mě vyrostl silnej chlap pracovitej!

Což podtrhovali řečnickými otázkami:

– Copak to jde, aby člověk neměl co na práci? – Myslíš snad, že za tebe v životě někdo něco udělá, nebo co?

Není tedy divu, že tato historicky se vyvinuvší tradice neustálé pracovní aktivity je pokládána za normu, za kladný příznak. V řadě případů jí společnost s uznáním přikyvuje.
Jenomže život se změnil. Těžko dneska tvrdit, že protože naši předkové, a jejich předkové a předkové jejich předků byli nuceni bez ustání pracovat, aby získali obživu, musíme je v tom slepě následovat. Problém je spíše v tom, že v mnoha z nás se usadil NEKLID. Silný a často nevysvětlitelný.

Lidé se honí bez zřejmého důvodu i výsledků jenom proto, aby tento neklid přehlušili. Mají pocit, že kdyby se zastavili, něco by se stalo, něco by propásli, nastala by katastrofa a konec světa. To je samozřejmě nesmysl, což rozumově chápou moc dobře, jenomže rozum jim v tomhle případě nepomůže.

Takto nepokojní lidé se nedokážou vypořádat s neklidem nejrůznějšího původu a druhu a snaží se dodat smysl absolutně každé svojí činnosti. A jestliže něco dělají, pak zásadně a pouze pro nějaký cíl.

Procházet se, prostě jít na procházku čistě pro potěšení – to nikdy. Leda snad po obchodech, jít vyhodit odpadky, dojít pro chleba nebo ještě snad trochu kulturně žít a jít do divadla nebo do kina… Naskýtá se otázka: a když tedy dosáhnou svého cíle, malého nebo většího, cítí tito lidé uspokojení? Jistěže ne. Neklidu se jen tak nezbaví. Musejí běžet dál. Právě tenhle běh je symptomem a důsledkem neschopnosti těšit se života, být v něm spokojený. O tom, že by spokojenost mohla být cílem, tento typ lidí většinou nechce ani slyšet.

Dovolme si zalenošit! Není to žádná hanba, nikomu to neškodí a nikdo nás nebude hubovat, že jsme neudělali domácí úkol, vždyť jsme dospělí. Odnaučme se staromódnímu životu ve stylu „ujede mi vlak“. Nechvalme se za to, co všechno jsme dneska zase stihli, ale za harmonii, kterou pociťujeme. A velice vás prosím: dopřejte dětem dvě hodiny klidu a volna denně. Absolutního volna. Děti to potřebují pro normální rozvoj své psychiky a mozku. Opakuji – a opakuji to jako psycholog : nevyhrává ten, kdo se celý čas honí a pachtí, ale ten, kdo je klidný, sebejistý a dokáže se soustředit, když k tomu nastane čas a je to třeba.

Naučte se jen tak sedět nebo ležet, pro nic se nezneklidňovat, na nic nemyslet, ničím se netrápit, nic neplánovat, nevést v duchu nekonečné monology a dialogy s těmi, kdo vás naštvali, nedívat se na televizor nebo seriál na počítači, nelistovat v časopise nebo novinách. K dosažení mnoha věcí v tomto životě potřebujeme nejprve nicnedělání. Dostat se do stavu zahálky, zachytit ho a prodlužovat a prodlužovat… Pokud se s neklidem nedokážete vypořádat sami, obraťte se o pomoc k odborníkovi – psychologovi, psychoterapeutovi nebo psychiatrovi. Život za to stojí.

Naučte se žít bohatým a pestrým životem. Patří k němu také pohoda a požitek z něj. Umění zastavit se, rozhlédnout, usednout, nic nedělat a těšit se ze světa kolem.

M.Labkovski