Bratr přinesl domů úplně nový obojek pro psa. Ještě voněl kůží a houpala se na něm visačka obchodu.
„Tak takhle,“ pochopila maminka okamžitě. „Tak to tedy nikdy!“ řekla přísně. „Ještě pes nám tu chybí!“
Bratr šel mlčky do pokoje a zavěsil obojek nad svoji postel. Vypadalo to fakt pěkně.
„Kdes na to vzal peníze?“ ptal se táta.
„Našetřil,“ vysvětloval bráška neurčitě. „Tři měsíce jsem to po troškách dával dohromady…“
„No jasně,“ rozhodil táta rukama. „Takže náš mladší syn už tři měsíce sní o psu!
„Já o něm taky sním! Já taky sním o psu!“ vpadl jsem mu do řeči. „Už celý týden, vlastně ne, už osm dní pořád myslím na psa!“
Nebyla to pravda. O psu jsem snil celý život, snad hned od narození. Ale nebyl jsem to přece já, kdo tajně škudlil peníze, co mu rodiče dávali na školní svačiny a různé jiné hlouposti, aby nakonec koupil krásný fungl nový obojek ze žluté kůže, zdobený nýtováním. Nechtěl jsem svého bráchu trumfovat, proto jsem řekl to o těch osmi dnech.
«Na snění není nic špatného,“ prohlásila maminkа.
Potom jsme si jako vždycky dělali s bráchou úkoly. On ty svoje, jednoduché, pro třetí třídu a já ty náročné – sčítání jednoduchých zlomků. Čas od času jsme oba zvedli hlavu a dívali se na nový obojek visící nad bratrovou postelí.
„Minulý měsíc měl třicet dní,“ začal jsem najednou počítat. „Ne, vlastně ne, třicet jedna! Takže zítra to bude devadesát tři dny, co sníš o psu!“
Bratr v odpověď nevlídně zafuněl.
„A když k těm tvým dnům přidáme devět mých, budou to sto dva dny nesplněného snu!“ počítal jsem dál.
„No jo,“ smutně povzdechl tatínek. Seděl v křesle s novinami a všechno slyšel.
„Nesplněné sny…“ opakoval moje slova. „Nic takového není možné. Když je to správný sen, určitě se splní.“
V sobotu hned ráno tatínek někam na dlouho odešel. Když se vrátil, všechny nás hned volal do předsíně.
„Tak tedy…“ prohlásil s jistými rozpaky, když jsme se tam sešli. „Sečetl jsem tři čísla a zjistil jsem, že jsme o tom samém snili třicet čtyři roků, tři měsíce a jedenáct dnů… Takový je stav k dnešnímu ránu!“
Když to řekl, tatínek opatrně rozepnul sako a z podpaží vytáhl šedivé střapaté štěně se zářivýma lesklýma očkama.
Brácha i já jsme oněměli a doslova zcepeněli až do té míry, že jsme nedokázali ani zakřičet „Hurá!“
Maminka se na tátu podívala takovým zvláštním způsobem… Ale on dál stál s rozepnutým sakem a tiskl štěně v náručí.
„Tak to k tomu snu připočítej ještě sedmadvacet let…“ řekla trochu přiškrceným hlasem, když otevřela skříň a vytáhla z ní schovanou modrou misku na psí žrádlo.
Sergej Georgijev
Jak vůbec může někdo říci, že některý den je špatný?
Ať se děje cokoli, nic se neděje