To je ten největší objev: abychom si něco či někoho udrželi, musíme něco nebo někoho nechat odejít. Paradox.
Hlavní je dosáhnout toho ve vlastní hlavě. Doopravdy propustit. Nechat něco proběhnout bez ohledu na svoje úporné přání. Přiznat někomu právo jednat tak, jak sám chce a pokládá za potřebné. Vnitřně to přijmout a souhlasit s tím. A žít dál svůj život.
Kdysi dávno jsem si u Castanedy přečetla tahle slova: „Nikdy se k nikomu ani ničemu nepřipoutávej“. Nemohla jsem to tenkrát pochopit. Proč? Vždyť je to tak krásné, být k někomu připoután! Jak se dá bez toho žít? Teprve dnes chápu, že jenom tak může být člověk svobodný. Velmi často a velmi snadno se připoutanost mění v závislost. A s ní člověk ztrácí sám sebe. To platí o jakékoli závislosti: na cigaretách, na alkoholu, na automatech, na člověku. Když bez toho nedokáže člověk dýchat, žít. Proto je třeba umět věci i vztahy nechat jít, propustit je, zbavit se jich. Abys zůstal sám sebou, jaký jsi doopravdy.
Ponechat každému právo svobodné volby. Žádné „Tak si jdi!“, ani žádné „A just!“, ale klidné a pevné přesvědčení, že s tím nebo bez toho, s tím, koho jsi tak moc potřeboval, nebo bez něj, budeš v pořádku. Je důležité nepřipoutávat se, nelpět na výsledku. Nikdo není povinen s tebou souhlasit. Ať se ti něčí volba zdá sebevíc špatná, hloupá a nevhodná, je to pořád jenom tvoje hodnocení. Tvá neochota nechat druhému jeho právo na vlastní myšlenky, city a chování. Nemusíš se na jeho chování podílet. Také však na sebe nemusíš brát zodpovědnost za změnu jeho myšlenek nebo vysvětlovat, jak liché jsou jeho city. Jediné, co můžeš, je žít dál svým životem. A to je také přesně to, co dělat musíš.
Než začnete dělat něco nového, musíte skoncovat s tím starým