Naučte se uvolnit se jako kočka

Kdo našlapuje zlehka, dokáže daleko dojít. Čínské přísloví.

Tam, kde existují tlak a protitlak, je nezdar pouhou otázkou času. To je hotová věc. Příčinou nezdaru je boj, který se v nás rozpoutává v přelomové chvíli, kdy sami sebe vší mocí nutíme být silní.

Jak se nezlomit v rozhodující chvíli.

Když jsem v životě prožívala ne zrovna snadné chvíle, vždycky jsem sama sobě opakovala, že musím být silná. Člověk však nedokáže věčně sám sebe držet v kleštích povinné síly.

Možná, že prostě jen příliš vážně bereme větu “Život je boj”.

Bojujeme i tam, kde to vůbec není zapotřebí, sami sebe zaháníme do rámce, který sice odpovídá našemu přesvědčení, ale zcela se vymyká našim touhám.

V důsledku toho častěji bojujeme sami se sebou než s tím, co se děje.

Je velmi důležité někdy si dovolit slabost, přiznat sobě samému právo na omyl a povolit si zakázané emoce. Bez podobné tolerance ke své osobě je potom jenom krajně obtížné nezlomit se, když nastane krizová situace.

Strach, zloba, pocity křivdy, to jsou stejně tak emoce jako jsou emocemi radost, nadšení nebo požitek z něčeho. Proč bychom tedy s nimi neměli zacházet stejně?

Smějeme a radujeme se z celého srdce.

Proč bychom si tedy nedovolili naštvat se nebo se rozzlobit pěkně od srdce?

Když si začneme svých emocí všímat, když budeme pozorovat, jak je prožíváme, bude pro nás daleko snazší ovládat jak své emoce, tak sami sebe.

V záporných emocích je mnohem více energie než v těch kladných. Takže jejich energii můžeme buďto potlačovat, nebo ji naopak využít jako stimul.

Strach nás nutí hýbat se.

Závist nám pomáhá pochopit, co bychom si přáli.

Hněv nám ukazuje, k čemu bychom svůj vztah měli pokud možno změnit.

To nezdary nás motivují k jednání, nikoli úspěch.

Hledat řešení nás nutí krizová situace, určitě ne komfort.

Síla rozhodující chvíle

Když si dokážeme uvědomit sílu rozhodujícího okamžiku, začínáme ho vnímat jako jakousi neviditelnou ruku, která nás vede životem. Můžeme ji samozřejmě od sebe odstrčit, můžeme se jí však také svěřit, postřehnout směr, kterým nás vede a vydat se na cestu.

Můžeme se uvolnit a otevřít se změnám. Cože? Uvolnit se, když překypujeme emocemi?!

Ano. Stokrát ano, protože jinak riskujeme, že si ublížíme. Napětí bývá příčinou mnoha našich traumat, jak fyzických, tak duševních. Nechceme se přece zmrzačit.

V zajetí emocí se rozumnému uvažování nedaří. Přičemž často místo co bychom se snažili uklidnit a najít ztracenou duševní rovnováhu, ještě se naopak emocím plnou silou poddáváme a ocitáme se tak v jejich víru. Americký psycholog Paul Ekman hovoří v této souvislosti o tzv. Othellově chybě.

Stačí pak malá slabost a z víru už se nedostaneme. Zatočí s námi a stáhne nás dolů.

Abychom nebyli staženi až na dno, stačí trocha vědomého přístupu. Tím nejjednodušším způsobem je snaha najít odpověď na otázku, jakou že to emoci právě prožíváme. Co to vlastně cítíme. Tímto zkoumáním odvedeme pozornost a přehodíme ji jinam. Tím sami sobě umožníme nahlížet věci více objektivně.

Když mluvíme o tom, co pociťujeme, je nám hned lehčeji. Když si dokážeme přiznat: “Ano, bojím se”, začneme se bát o poznání méně. Když si takto emoci uvědomíme, je třeba ji nahlédnout ze všech stran, postihnout všechny její odstíny, prožít ji a procítit každou buňkou těla a dělat to všechno naplno, s plným zaujetím a soustředěním.

Hlavní je neponořit se do situace a nevyžívat se v ní. Sebelítost je opravdu zhoubná věc. Já osobně to dělám tak, že si na prožití té či oné emoce vymezím přesně daný časový úsek. Potom už se dokážu pustit do konstruktivního dialogu se sebou samotnou, zaujmout k tomu, co se děje nějaký konstruktivní vztah a přejít nakonec i k jednání.

Když sami sobě dovolíme nebýt ideální, bude se nám mnohem líp dosahovat potřebné pružnosti a otevřenosti změnám, které každá taková zásadní, přelomová a rozhodující chvíle s sebou nese..


Velmi se mi líbí příběh rakouské umělkyně Vicki Baumové (1888-1960), jak ho ve své knize „Jak se zbavit starostí a začít žít“ vypráví Dale Carnegie. S lepší metaforou pružnosti jsem se ještě nesetkala. Tak tedy – vyprávění Dalea Carnegieho:

“Známá spisovatelka Vicki Baumová vypravovala, jak se v dětství setkala se staříkem, který jí dal jedno z vůbec snad nejdůležitějších ponaučení jejího života.

Jednou upadla, pořádně si odřela kolena a ještě se praštila do zápěstí. Starý pán ji zvedl a postavil na nohy. Kdysi byl cirkusovým klaunem a když jí teď oprašoval šaty, řekl jí:

“Upadla jsi, protože se neumíš pořádně uvolnit. Představuj si, že tvé tělo je stejně poddajné jako ponožka, stará a zmačkaná ponožka. Pojď, ukážu ti, jak se to dělá”.

Stařík předvedl Vicki a jejím kamarádům, jak se musí padat a kutálet se. Celou dobu při tom opakoval: “Představuj si, že jsi stará zmačkaná ponožka. Potom se ti doopravdy podaří pořádně se uvolnit!”

Kdykoli to jde, uvolněte se.

Ať je vaše tělo stejně poddajné, jako stará ponožka. Když se pouštím do práce, položím si vždycky na psací stůl starou opranou ponožku temně vínové barvy.

Připomíná mi, jak moc uvolněný musím být.

Pokud snad nenajdete vhodnou ponožku, náramně se hodí i kočka.

V Indii je právě tohle zvíře symbolem uvolněnosti a těm, kdo se chtějí naučit umění správně se uvolnit, doporučují jako vzor kočky.

Nevzpomínám si, že bych byl kdy potkal unavenou kočku nebo kočku, která utrpěla nervové selhání, případně kočku trpící nespavostí…

Kočku netrápí žádné úzkosti a rozhodně ji neohrožují žaludeční vředy bující na podkladě nezvladatelné nervozity. Určitě od sebe také dokážete podobná neštěstí odvrátit, naučíte-li se od koček umění uvolnit se”.

=========
Když je ve vašem životě jen málo toho, co byste si přáli
Co je uvnitř, zrcadlí se zvenčí