Koho si v lásce vybíráme a proč

koho-si-v-lasce-vybirame

V životě potkáváme spoustu různých, vzájemně si naprosto nepodobných lidí. Někdo nás zanechá lhostejnými, do jiného se bláznivě zamilujeme. Ve svém článku se nad tím zamýšlí autorka, která je psycholožkou s orientací na rodinu a její problémy.

Stejný obraz

Někdy je opravdu těžké říci, proč je pro nás zajímavý právě tenhle člověk, proč nás to k němu vůbec přitahuje. V našem výběru je velmi mnoho podvědomého, neuvědomělého. Každý z nás uchovává kdesi hluboko uvnitř obrazy lidí, kteří se podíleli na našem dospívání. Jsou to obrazy rodičů a jiných blízkých, kteří zanechali stopu v našem osudu.

Často se v těchto obrazech mísí realita s dětskou fantazií, avšak právě tyto obrazy jsou pro nás asociací lásky, takové, jak jsme ji chápali a jaké se nám dostávalo (nebo nedostávalo) v dětství. Pokud člověk, kterého jsme potkali, nějakým nepostižitelným způsobem do tohoto obrazu „zapadá“, jestliže v nás probouzí dřímající vzpomínku na první významné citové vztahy, nedokážeme ho lhostejně minout. Jsme očarováni, vzrušeni a velmi brzy zamilováni.

Rány z dětství

V psychologii panuje názor, že zvolený partner je vlastně „zdokonalený rodič“. To znamená, že v něčem se silně podobá našim rodičům (proto víme, jak s ním vzájemně působit) a v něčem se jim nepodobá vůbec, je zcela jiný a snad i lepší než oni.


Jestliže se nám v dětství ve vztazích s matkou a otcem něčeho silně nedostávalo, budeme se snažit tento výpadek (opět zcela podvědomě) nahradit ve svazku s milovanou osobou. Proto si jako životního druha nejčastěji vybíráme někoho, kdo nám podle našeho zdání pomůže vyléčit si rány z dětství, naplnit své psychologické potřeby, očekávání, naděje a sny a získat to všechno, o co jsme byli kdysi ošizeni: lásku, ochranu, uznání, obdiv a možná dokonce i nezávislost, pocit vlastní významnosti a bezchybnosti.

Velmi zajímavé je, že ve svém vyvoleném či vyvolené cítíme blízkou, nám v mnohém podobnou duši, zároveň nás ale v něčem jakoby doplňuje, „dokončuje“, protože vládne vlastnostmi a kvalitami, kterých se nám samým nedostává, nebo jsou u nás rozvinuty jen málo. My zase „dokončujeme“ toho druhého: je pevný a rozhodný a nám se naopak nedostává tvrdosti; je uvážlivý, zatímco my jsme spíše impulsivní; je zdrženlivý, zatímco v nás je spousta spontaneity; je nepružný a my se vyznačujeme flexibilitou.

Říkává se, že lidé se doplňují jako dílky ve skládačce. Kde je jeden vypouklý, má ten druhý prohlubeň.

Podobá se to divadelnímu nastudování. Se svou volbou se zastavíme u těch, kdo umějí hrát v našem představení, u koho cítíme souzvuk, kdo zná text své role, doplňující tu naši. Ovšem stejně jako v životě, ne vždy je představení zrovna lyrickou komedií se šťastným koncem. Někdy je to melodrama, jindy dokonce tragédie. Vše záleží na scénáři, který s partnerem píšeme společně.

Vzájemné objevování

Vztah dvou lidí je živým organismem, který se vyvíjí a někdy stůně. Může se uzdravit, může však také předčasně zemřít. V rozpuku vztahu, tam na počátku, kdy jsme zcela pohlceni city, nevidíme na partnerovi tu nejmenší chybičku. Zdá se nám nádherný. V podstatě se zamilováváme do někoho, koho vůbec neznáme. Když pak závoj první bouřlivé zamilovanosti opadne, stojí náhle před námi živý člověk, který se nám ani příliš nepodobá, se všemi svými slabostmi a nedostatky.

     
Nastávají dvě možnosti. Zklamaně se rozejít a vydat se hledat nový ideál. Nebo se naučit domluvit se, respektovat rozdíly, vzájemně akceptovat své nedokonalosti a uznat právo každého z těch dvou nebýt dokonalý. Velmi důležité přitom je nechtít svůj protějšek předělávat, nepřehlížet jeho silné stránky, o které se budeme moci v životě opřít, a které nás konec konců k němu kdysi přivedly.

Není nic cennějšího, než umět vidět ty partnerovy dobré vlastnosti, které nám samým chybějí. Na takovém základě je možno budovat svazek, v němž se lidé vzájemně podporují. A jako do kasičky společného života nesbírají křivdy a výhrady, ale schopnost poradit si s těžkostmi, milé vzpomínky a chvíle blízkosti, radosti a lásky.

Tajemstvím úspěšného, zdařilého svazku je dorozumění, komunikace – pohodové a bezpečné společné jednání a domluva (bez shazování, manipulací a napadání), oboustranné přání dohodnout se, ochota mluvit i těch nejbolavějších a sporných věcech, snaha nezamlčovat problémy a překonat negativní pocity (své i svého protějšku), umění žádat, přijímat i projevovat podporu, ale také právo odmítnout, co je pro nás nepřijatelné a respekt ke stejnému právu toho druhého.

I.Česnová

=========
Jedna jednoduchá otázka může odhalit, nakolik šťastní ve vztahu jste
Věty o bezpodmínečné lásce

Více pro dobrou náladu: