Když člověk nic nečeká

Dobře si pamatuji, že jsem měla dost dlouhé období, kdy – jak jsem si později uvědomila – jsem byla doslova nenasytná. Vždycky mi všeho bylo málo. Málo podpory, málo pozornosti. Málo péče, málo odpovědnosti. Málo, málo, málo…

Nic mě nedokázalo naplnit.

Byla jsem strašně zranitelná. Ať byla odezva na moje city či potřeby jakákoli, nikdy to nebylo tak, jak to být mělo. A nikdy toho nebylo dost.

Dnes už vím, že to bylo ono zapeklité období, kdy si člověk uvědomuje a ujasňuje svá očekávání. Kdy si uvědomuje, jak mnoho jich má a nakolik jsou neuspokojená.

V tom období je moc těžké rozeznat kdo a čím ti je povinován. Člověku se zdá, že něčím povinováni jsou mu všichni.

Pamatuji si, jak hrozně naštvaná jsem byla na své rodiče, protože za tohle všechno mohli samozřejmě oni. Spřádala jsem si vybájené mstivé fantazie, které mi pomáhaly přežít hořkost věčného pocitu, že se mi něčeho nedostává.

A taky žal… Spoustu žalu.

Dnes už chápu, že ve skutečnosti v tomhle může člověku pomoci jen málokdo. Zdaleka ne všichni dospělí pokládají za samozřejmé soucítit se smutkem dospívajících. Nevědí o něm. Nepřemýšlejí nad nimi.

Uvědomila jsem si tehdy, že každý člověk je sám. I já. Každý má vlastní život, vlastní bolesti.


Jestliže však existuje někdo, kdo se zjeví v naší blízkosti a podá nám hrnek horkého čaje, nebo nám nabídne kapesník, když pláčeme, je to možná ta vůbec největší podpora na zemi, protože se objevil a udělal to v pravý okamžik.

Strašně moc záleží na očekáváních. Jestliže přetrvávají, zatímco realita je stále jiná, pociťujeme nespokojenost a hněv. Nechci se teď pouštět hlouběji do otázky, kdy jsou naše očekávání oprávněná a kdy ne.

Jestliže nic nečekáme, což se, když vyzráváme, stává stále častěji, může se ukázat, že na světě je mnohem a mnohem víc krásy, než jsme se domnívali.

Včera jsem jela metrem a všimla jsem si, že mě kreslí asi čtrnáctiletá dívka. Něco na mé tváři tu mladou malířku zaujalo a rozhodla se ji nakreslit. Tolik mě to zasáhlo! A právě to, že jsem vůbec nic nečekala, naplnilo tu chvíli neuvěřitelným kouzlem.

Jedna kamarádka mi vyprávěla, jak si jednou při cestě tramvají všimla plačící mladé ženy. Plakala tak zoufale a upřímně, že kamarádka cítila potřebu nějak ji podpořit. Bez rozmýšlení jí podala plyšovou hračku, kterou měla náhodou v kabelce. Ta mladá žena ji pevně sevřela v dlani. Přijala dar, ztišila se. Kamarádka cítila v tu chvíli veliké dojetí a lásku k ní. Byla jí neuvěřitelně blízko. Ta krátká, okamžitá blízkost mladé ženě pomohla.

Pocit blízkosti je nejpravděpodobnější ve chvílích, kdy nic nečekáme, ale upřímně a důvěřivě vydáváme své city. A vůbec nezáleží na tom, kolik let se s tím druhým člověkem známe a známe-li se s ním vůbec.

Protože blízkost, to je PROŽITEK. Prožitek dvou zcela vzájemně otevřených lidí, prožitek upřímných citů, vedle sebe, jeden s druhým. Může trvat jen okamžik, docela malou chvíli. Nebo po celý život.