Člověk obvykle s netrpělivostí očekává chvíli, kdy někomu předá svůj dárek, nebo mu třeba bude moci poradit. Takové věci přece upevňují vztahy. Jenomže ne vždycky to proběhne úplně hladce. Lidé jsou skutečně někdy až ohromeni tím, jak záporně na jejich štědrý dar zareagovali obdarovaní. Často pak uvažují asi takhle:
Chtěl jsem mu prostě pomoct, tak co to tu předvádí?
Po všem, co jsem pro něj udělal, se ke mně chová takhle?
Řekl jsem, že za to nic nechci, ale nějaký dík nebo vděčnost by snad projevit mohl.
Proč se na mě zlobí, když se k němu chovám tak dobře?
Rád bych věděl, proč odmítá tak skvělou radu.
Můžeme s jistotou prohlásit, že když poskytnutá pomoc nebo prokázaná pozornost ohrožují pocity sebeúcty a samostatného rozhodování u jejich příjemce, bude dotyčný s největší pravděpodobností reagovat negativně. Existují čtyři okolnosti, které takovému postoji napomáhají.
1. Lítost a laskavost
Příjemce má pocit, že vaše pomoc nebo dárek předpokládají a zůrazňují jeho méněcennost a nekompetenci. Sráží to jeho sebevědomí a vaše gesto mu připadá urážlivé. Někdy člověk skutečně může poskytnout pomoc, dát konkrétní užitečný návod k něčemu, poradit, jenomže tím vlastně ukazuje svou převahu a příjemce si připadá ponížený. Vaši službu může také chápat jako projev shovívavého nebo prostě špatného vztahu, což u něj přirozeně vyvolává obrannou reakci. Jestliže má příjemce pocit, že mu někdo pomáhá nebo se s ním o něco dělí z lítosti, bude s největší pravděpodobnosti jeho odezva rovněž negativní, neboť lítost projevenou vůči vlastní osobě mnoho lidí pociťuje jako vlastní méněcennost.
2. Příliš hodnotný dar
Příjemce se domnívá, že takový dar nedokáže vhodně nahradit nebo nějak podobně na něj odpovědět a zmocňuje se ho pocit dluhu nebo viny. Platí to zvláště tehdy, když dar nebo pomoc jsou doopravdy významné. Někdy to příjemce může brát jako snahu o nevyrovnaný vztah a svou pozici či moc obnovuje negativní reakcí, hrubostí či snahou bagatelizovat jak osobu dárce, tak poskytnutý dar nebo pomoc.
3. Ztráta kontroly
Příjemce má pocit, že ze strany dárce či poskytovatele pomoci jde o vměšování a vnímá ho jako porušení své osobní svobody a autonomie. Pocit ztráty kontroly u lidí často vyvolává zlobu, podrážděnost a nedůslednost.
Uveďme příklad takových situací: dárce je vnímán jako člověk, který chce všechno řídit, protože svou pomoc něčím podmiňuje, diktuje podmínky náhrady daru nebo oplátky pomoci nebo se pokouší příjemce jinak ovládat. Nevyžádaný dar nebo pomoc mohou příjemce zatížit nějakými povinnostmi a vyvolat rozhořčení či nespokojenost. Může v daru nebo projevené pozornosti spatřovat zlý úmysl a domnívat se, že dárce očekává, že se teď bude řídit jeho radami a doporučeními. To v něm může vyvolat vnitřní konflikt, zejména jsou-li rady či dar nevhodné nebo se příjemci nelíbí.
Někteří «mecenáši» navíc skutečně mají určitý panovačný styl, který ostatní hodnotí jako snahu je ovládat a řídit. Zatím co někteří lidé podobné «šéfy» ve svém okolí nesnesou, jiní je budou tolerovat, pokud budou mít za to, že jejich pozice je k takovému jednání opravňuje. Manager má obvykle právo říci podřízeným, co mají dělat, stejně jako dítě většinou poslouchá rodiče. Jestliže však «šéf» není tak říkajíc oprávněný, jsou příjemci obvykle dotčeni a reagují agresivně.
Také lidé, kteří nedávno přišli o svou nezávislost a volnost jednání ať už kvůli věku, nemoci nebo úrazu, mohou na pomoc různé povahy reagovat negativně, protože pomoc je pro ně bolestnou připomínkou ztráty.
Poznamenejme, že někteří lidé prožívají svoji osobní svobodu zvláště silně a třeba i velmi užitečnou pomoc vnímají jako urážku její nedotknutelnosti a vlastní důstojnosti nebo jako porušení svého osobního práva. Ti pak samozřejmě reagují svým způsobem. (Například malé děti, dospívající nebo lidé s určitými osobními dispozicemi).
4. Jen z pocitu povinnosti
Příjemce cítí, že pomoc či pozornost nemají původ ve skutečné péči nebo starosti o něj, ale v pouhém pocitu povinnosti, v přesvědčení, že tak «se to patří» nebo očekává – například jako povinnost rodičovská nebo třeba bratrská. Často se domnívá, že že dárce či poskytovatel tak jedná jenom proto, aby vypadal jako dobrý člověk, nebo se ho touto cestou pokouší nějak ovlivnit a změnit, protože je pro něj břemenem.
Jak tedy správně nabídnout pomoc?
Je jistě obtížné uhodnout nebo předpovědět, jak příjemce přijme náš úmysl a jak zareaguje na naši pomoc nebo dar. Okolnosti, které jsme uváděli, nemusejí být vždycky nutně důvodem konfliktu a neměly by negativně ovlivnit váš poměr k příjemci. Nicméně záporná reakce většinou znamená, že musíme své chování přehodnotit.
Krom všeho jiného bychom měli: ujistit se, že jde o vhodný dárek, zejména v případě, že bude vyžadovat nějakou následnou aktivitu příjemce (například domácí zvíře jako dárek nebo lístek do divadla atd.).
Veškeré nevyžádané rady a návrhy si necháme pro sebe. Nebudeme příjemci říkat, co má dělat, jak se má chovat nebo se napravit. Raději mu pomůžeme, aby na to přišel sám: dáme mu najevo zájem, budeme mu trpělivě naslouchat a budeme nenápadně zdůrazňovat oboustranně rovnocenné postavení.
Budeme maximálně citliví při poskytování jakékoli pomoci, zvláště pak v případě, že příjemce prožívá ztrátu své nezávislosti vinou nemoci nebo invalidity.
Raději se ptáme, zda můžeme pomoci, než abychom rovnou přicházeli s nějakou její hotovou formou. Lidé jsou různí a mezilidské vztahy jsou občas dost složité. Dobré úmysly zkrátka občas nestačí. Ostatně, není snad jimi dlážděna i cesta do pekel?
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Naučte se slušně odmítnout, i když jste třeba ostýchaví
25 tvrdých lekcí, které vám pomohou dosáhnout vyšší úrovně života
