Není snad pravda, že různé životní události často vnímáme jako překážky, které nám brání v uskutečnění plánů a záměrů? Jsme pohoršeni, když nás nějaký student odtrhne od důležitého úkolu. Špatné počasí nám zkazí náladu. Rodí se v nás vnitřní protest proti smrti blízkého přítele, která nás vyrve z pokojného životního toku a divokou vlnou rozdrtí všechny naše představy o lidskosti. Rozhořčí nás, když tíživá skutečnost rozbije napadrť všechny naše růžové sny. Nekonečný proud ustavičných překážek na životní cestě probouzí v naší duši čím dál tím víc hořkých pocitů, hněvu, hlubokého zklamání a touhy po pomstě, takže ve stáří z nás mohou být velmi zlostní lidé.
Co když však všichni tito nezvaní hosté, tyto těžké zkoušky, jsou ve skutečnosti možnostmi, které se nám otevírají? Co když je to výzva vmetená našemu srdci, výzva vyžadující tvrdou vnitřní práci, díky níž rosteme a naše bytí se naplňuje obsahem? Co když nás události našeho žití teprve náležitým způsobem utvářejí, stejně jako sochař, který z neforemného kusu hlíny dokáže stvořit postavu? Možná, že teprve když se poddáme rukám Mistra, dokážeme poznat své skutečné poslání a získat ucelenost. Všechna překvapení a nepříjemnosti mohou být jen nabádáním, abychom se zbavili zažitých a zastaralých pohledů na život, abychom odhalili nové horizonty, o kterých jsme neměli tušení. Pokud si tohle připustíme, vyvstane před námi otázka nejdůležitější : co když veškerý náš příběh vůbec není nesmyslným střídáním událostí, před nimiž jsme bezmocní? Co když se v něm projevuje tvořivá ruka, která nás každou z našich příhod obrací k osobnímu štěstí? Co když právě její spoluúčast umožňuje uskutečnění všech našich nadějí a snah?
Pokud tomu tak je, mění to náš život od kořene. Rány osudu se mění v otevření nových možností, duševní traumata se stávají varováním a tělesné ochrnutí je stimulem k hledání vnitřních životních zdrojů. Získáváme schopnost neztrácet naději ani na vrcholu zoufalství a hoře, ve zničených městech, uprostřed zbídačelých dětí a rodičů. Nabýváme síly zoufalství čelit a i v hynoucím semeni vidět budoucí úrodný strom a vyprávět o něm lidem. Nyní už dokážeme vybřednout z mučírny vlastní odtažitosti, kde všechny události jsou lhostejné a nesmyslné. Jsme schopni ponořit se do utajených hlubin srdce, abychom uslyšeli hlas Boha, v jehož rukou leží celý náš příběh, a odpovědět se na jeho věčnou výzvu k novému zrození.
Henri Nouwen
Nechte život plout po proudu
Život není černobílý