Když přemýšlím nad ženskou krásou, vybaví se mi často úsloví, že „Jsou květy rané a jsou květy pozdní“. Jedny už se narodí jako plavovlasé krasavice a každému má v tu ráno jasno: z té bude hvězda. Krása jiných se nerozvíjí najednou, často až ke třiceti, s věkem, láskou, rozením dětí, dlouhou cestou k sobě samé a míru v srdci.
Ženy jsem fotografovala sedmnáct let. Tisíce hodin retuší mi poskytly možnost dokonale, milimetr po milimetru zkoumat ženské tělo. Všechny ty vyrýsované klíční kosti, tenké prsty, nervózní rty. Znamínka a tetování… strach, který se zrodí v každé, která se ocitne na druhé straně objektivu, strach setkat se s tou svojí částí, o níž člověk nic neví a nepřeje si vědět.
Na snímcích by se rády viděly půvabné a křehké, jako na stránkách life stylových časopisů. Trochu osudové – takové, pro které každý ztratí hlavu. Které nikdy o nic neprosí, nikdy nic nečekají, nebojí se času a odcházejí první. V jejichž očích se odrážejí světla velkých měst, jejichž tělo je pevné a citlivé. Pánská košile na nich vypadá líp než jakékoli malé černé a lehounký modrý nádech pod očima není než stínem dlouhých řas a nemá nic společného s pouhými pěti hodinami spánku nebo steskem po tom, co nebylo.
Staňte se lepší verzí sebe sama a začněte se cílevědomě přibližovat životu svých snů.>>>
Takovou si je těžko představit, jak propláče celou noc, ráno je její obličej beztvarou směsí pleti a slz a potřebuje celý den, aby zas přišla k sobě. A i když se jí nechce, musí telefonovat, musí lhát, musí si vzít volno, uvařit si hrnec čaje a dlouho zírat do stropu a naslouchat dunivé prázdnotě, která se v ní rozhostila.
Takovou je opravdu těžké si představit v situaci, kterou každá známe. Kdy jsme se v němé hysterii sesouvaly po zdi koupelny do jakési zvláště temné noci, podobné spíše odřenému plyšovému zajíci s dřevěným knoflíkem místo jediného oka, než té, která nikdy o nic neprosí, nic nečeká, nebojí se času a odchází první…
Žádná taková noc neuplyne bez následků.
Žádný z těch telefonátů, kdy „volané číslo není dostupné“, ačkoli měl přece přiletět a volat už před několika hodinami.
Na druhé straně objektivu člověk hodně mluví a ještě víc poslouchá. Jestliže poslouchá dost pozorně, může se naučit číst tělo jako knihu. Sledovat smutné i veselé kapitoly, stopy, které někdo zanechal. Hlavně musí listovat opatrně.
Nedělat oslí uši.
Změňte své myšlenky a přesvědčení a vytvořte si život naplněný dostatkem.>>>
A víte, co bych ráda řekla? Jsme krásné. Se všemi svými prasklinkami a šrámy. Protože ty jsou o životě, o cestě domů, o dlouhých mílích cesty, unaveném andělovi nad námi, odrostlých rodinných kořenech. O všech těch zatracených bramboračkách, plínkách praných v ruce a pokecaných stolech. O všem našem složitém rozhodování „ano“ či „ne“, o všech extázích a vzlycích. O tom, jak časně ráno tuhneš zimou v metru, o ranní kocovině, o s gustem i lítostí nepřijatých telefonátech, o neodeslaných esemeskách. O bolesti v zádech, vyschlých kontaktních čočkách, osamělých Vánocích, cukroví, které neměl kdo jíst. To všechno jsme my, to je o nás. Stejně jako o těch okamžicích, kdy si tak silně uvědomujeme, že žijeme, že jsme šťastné, průzračné a lehké a snad i záříme…
Právě o tom a kvůli tomu jsou všechny ty drobné vrásky a trhlinky, nedokonalosti a drsnosti: aby bylo se čím zachytit života, toho druhého, zapadnout svými nerovnostmi do jeho, srůst s ním, prorůst jeden do druhého.
Proto když se dívám do dlaní, nevidím linii rozumu a čáru srdce, ale spletené nitě: tahleta ostnatá, drsná a pevná, tou jsem připoutaná ke svému muži; a tahle jemná, hedvábná, to je dcera.
Když zkoumám stopy na těle, vidím minulost.
Když přijímám stopy na svém těle, jsem ještě krásnější, než dřív.
Naučte se vytvářet realitu, jakou si přejete, s využitím síly myšlenek a zaměřené pozornosti.>>>Dvacet vět, které bychom si měli říkat častěji
Jsou ženy, vedle kterých se člověku chce být mužem …