Kdysi dávno, ještě v dětství, jsem se jednou dědečka ptal, jak člověk pozná, že nějaká žena je ta jedna jediná. Děda si zamyšleně promnul bradu, jak ho pobavil můj vážný tón, a protože si byl vědom důležitosti výměny zkušeností mezi generacemi, bez náznaku úsměvu mi řekl: „Musíš si položit tři otázky.
Ta první zní: je to hodná žena? Víš, chlapče, zlobení je jako pomalu působící jed. Ne, že bys hned umřel, ale trápit se budeš celý život. Ženskému hněvu se mimochodem někdy taky říká žárlivost nebo vrtoch.
A dál… Chtěl bys, aby ta žena byla matkou tvých dětí? Vždycky pamatuj na to, že je v tobě už vložena tak silná láska k těm, kdo ti jednou budou říkat táto, že je zkrátka nedokážeš svěřit zlé ženské.
No a ta poslední otázka: budu vedle ní moci stárnout a nestydět se za svoji vlastní bezmoc? Když muž opouští tento svět dříve než jeho žena, měla by si ta žena pamatovat ne sešlého staříka chabého rozumu, ale toho člověka, kterého milovala.
Když si tedy na všechny tři tyhle otázky odpovíš „ano“, bez váhání jí nabídni ruku i srdce.“
Thierry Cohen
Neomylný příznak upřímné lásky
Blízkost je společně strávený čas