Někdy od sebe jiné lidi odstrkujeme ne snad proto, že by se nám nelíbili, ale právě proto, že se nám líbí až příliš. I když třeba jen podvědomě. Nepřibližujeme se, protože máme strach. Bojíme se konečně se potkat sami se sebou.
Se svými silnými, občas i nezvladatelnými city. Se strachem z vlastních přání smíchaným s obavou, že toho druhého ztratíme. Bojíme se ocitnout před ním ve vší své otevřenosti, úplně bezmocní.
Vyhýbáme se duševní bolesti vyvolané neopatrným pohybem jiného člověka, kterého už jsme vpustili hluboko do svého srdce. Bojíme se přijmout za svoji volbu odpovědnost, odhalující naši nedokonalost. Přejeme si a zároveň se děsíme toho, že se náš život změní a my se tomu budeme muset s úsilím přizpůsobovat.
Lidé se blízkosti vyhýbají různě. Pro ženy je často snazší přijmout roli oběti, která údajně podniká všechno možné, ale náhradou se jí nedostává ničeho, protože její partner je dokonalý netvor. Jenomže oběti nedělají to nejdůležitější. Nepřijmou zodpovědnost za vlastní štěstí a duševní blaho. V tom se shodují samy se sebou.
Muži si zase často nasazují masku lhostejnosti a necitelnosti a tváří se, že se jich nic netýká… Lidé s pokerovým obličejem však nepřijímají zodpovědnost za to, že nejméně polovina toho, k čemu během kontaktu dochází, je jejich vlastní energie.
Zkrátka a dobře, všechno je to stejně tak spletité, jako zajímavé. Blízké vztahy vyžadují odvahu a odhodlání. A samozřejmě připravenost na cokoli. Právě k tomuhle není každý ochoten.
Proto ke skutečné blízkosti nedojdou zdaleka všichni. Avšak ti, kdo se jí odváží, kdo se proderou polomem obav a podrápou si srdce o ostré hrany té druhé, stejně vylekané a bezbranné lidské bytosti, bývají vždycky odměněni. Společným růstem, společným uspokojením a společnou svobodou, která k nim přijde jako odměna za setkání se sebou samým i s tím druhým.
Aglaya Dateshidze
Nalaďte svoji vnitřní harfu
Zapomeňte na pozitivní myšlení. Osho vysvětluje, co si počít s problematickými emocemi