To, co nás dráždí a štve, o nás hodně vypovídá

Mé dnešní setkání se studenty začalo rozhodným prohlášením jednoho z nich: — Nesouhlasím s tím, co jste včera zmínila!

Tázavě zvedám obočí.

— Včera jste se zmínila o tom, že když mě na někom něco štve nebo dráždí, znamená to, že všechno to, co mě štve, je taky ve mně…

Vybavuji si naši včerejší rozmluvu po skončení přednášky. Bavili jsme se o tom, co komu vadí, o zástupných tématech, lidech-zrcadlech a podobně. Když už jsem vyslechla dost jejich různých „štve mě“, „leze mi na nervy“ a „nemůžu vystát“, komentovala jsem to vysvětlením – totiž CO za takovou emocí je. Jak je vidět, u tohoto mladíka jsem ťala do živého.

— No ano, fakticky jsem to řekla — potvrzuji.

— Já s tím ale nesouhlasím!

— To jistě můžete. Já tu nejsem proto, abyste se mnou souhlasili, abych vás o něčem přesvědčovala. Dělím se o informace. Nepřu se. Odpovídám na dotazy. Chápete?

— No, dobře. Tak se tedy ptám. Štvě mě na druhých něco, co sám nikdy nedělám a nikdy jsem to nedělal. Prostě to ve mně není, ani být nemůže. Přesto mě to u těch, co to dělají, děsně štve. — Co na to ta vaše teorie?

— Především: teorii je bezmála sto let a zdaleka není moje — upřesnila jsem. — A abychom se v tom vyznali a mohli pochopit, co z vás se zrcadlí ve zdroji vašeho podráždění, museli bychom jít trochu hlouběji…

— Můžete mi vylíčit tu konkrétní situaci? Protože zatím to moc nedává smysl: Já sám to nedělám, oni to dělají… Můžete uvést třeba příklad.

— Můžu. Jasně, že můžu. Já jsem nekuřák. Nikdy jsem nekouřil. A když vidím holky, který kouří, strašně mě to naštve!

Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>



— Dráždí vás pohled na kouřící dívky — shrnuji.

— Jo, strašně mě to naštve, když je vidím, jak si zapalujou a vyfukujou kouř. Jsem úplně běsnej!

— A co konkrétně vás na tom tak strašně štve?

— Co… štve mě, že ony kouří. A jak to může bejt mým zrcadlem, když já sám jsem nekuřák? Co mi to může napovídat o mě, když já sám nekouřím? Nevím, kam hlouběji byste tady chtěla jít…

— Počkejte. Co konkrétně vám tak vadí na pohledu na kouřící děvčata? Jste schopen to říct?

— Třeba ti vadí ten smrad tabáku, ne? Nebo žlutý prsty – napovídali mu ochotně jeho kolegové, kteří naši debatu sledovali s ušima napjatýma.

— Ne… to mi tolik nevadí, zvolnil teď své odpovědi. — To není to, aspoň ne to hlavní. Jak jsou cítit a jak vypadají, to je až za druhý.

— A co je tedy za prvé? — chtěla jsem to trochu urychlit.

— No… ze všeho nejvíc mě štve, že jednou budou matkama, budou těhotný – a kouřej! Přitom všude člověk slyší, že to je škodlivý.

— No – snad ony budou rodit, ne? Ony budou mít děti. Myslíte snad, že o tomhle nevědí? Vědí. Ale rozhodly se kouřit. Co na tom vám má co vadit? — pokračovala jsem v poněkud cynickém napovídání směru pátrání po pravé příčině jeho hněvu.

— Jak se můžou rozhodnout kouřit, když vědí, jaký můžou bejt následky?! — bylo vidět, že se ho to opravdu dotýká a emoce má až u stropu — Jak se můžou tak nezodpovědně chovat k vlastnímu zdraví a zdraví eventuálních dětí?!

No, vida, už hoří. Teď máme tu pravou příčinu k hovoru.

— Takže… Vás tak strašně štve jejich…

— Nezodpovědnost! Přesně! To nezodpovědný a navíc vědomě nezodpovědný jednání, to je to, co mě tak štve!

S malým úsměvem kladu otázku: «A vy sám jste snad vcelku nedávno neslyšel… nesetkal jste se s obviněním z té…nez…?“

Nenechal mě domluvit. Díval se na mě a na tváři mu narůstal úměv. Pak mávnul rukou:

— Nojo… nojo, máte pravdu! Jsem tupej. Vždyť já sám si poslední tejdny nadávám právě pro nezodpovědnost. Možná to neříkám zrovna tím slovem, ale nic jinýho to není. Vzal jsem si ke škole ještě práci, myslel jsem, že to zvládnu. Jenže je to zkrátka moc. Takže mi nadávaj rodiče, leccos jsem vyslechl tady ve škole a v tý práci už maj taky připomínky.

Test životní rovnováhy ZDARMA >>>



— A ty dívky s cigaretou vám připomínají, nad čím byste se měl zamyslet. Vlastně vám ty kuřačky dost pomohly, ne?.

— Mě by to fakt samotnýho nenapadlo… — divil se — holky s cigárama a moje hloupost… nezodpovědnost.

— Zrcadlo.

— Zrcadlo— opakoval.

— O člověku se hodně dozvíte právě přes to, co ho „strašně štve“ a co mu „děsně vadí“.

— To je jasný, no.

— Všude kolem je spousta zrcadel, která nám napovídají.

— Hm.

— Některá nás najdou docela sama! Pokaždé, když říkáte „štve mě“, „vadí mi“, „leze mi krkem“, mluvíte o svých zrcadlech. Kdo chce, měl by se nad tím zamyslet. Zapátrat někdy nad tím, co je pravou příčinou jeho hněvu.

— Ano, ano, jít hlouběji — napodobil mě bez ostychu odpůrce dívčího kouření. Zdálo se však, že proti Jungovu zrcadlu už nic nemá.

I. Ryžková

Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>

Test životní rovnováhy ZDARMA >>>