5 věcí, o kterých bychom neměli říkat jiným lidem

Otevřenost může ublížit.

Dnešní doba je dobou všeobecné přehnané otevřenosti. Lidé o sobě říkají ty nejdůvěrnější věci, svěřují se v různých talk show, píší na síť, při prvním seznámení hned hovoří o každé důvěrné podrobnosti… Kdysi se důvěrné informace vyzvídaly na mučidlech. Lidé si tehdy moc dobře uvědomovali, že není dobré o sobě příliš mnoho říkat. Může to mít i horší důsledky, než jsou mučidla.

Jedna mladá, asi čtyřicetiletá žena si stěžovala na svoji matku. Jakmile jí něco svěřila, nějakou neshodu, spor nebo naopak nadějnou vyhlídku nebo známost se sympatickým mužem, okamžitě docházelo k následujícímu: potenciální partner se vytratil z jejího života, konflikt se prohluboval, sen se jí nevyplnil … A co bylo nejhorší, matka toho, co se dozvěděla, zneužívala, ryla do dcery a shazovala ji. Správně prý o ní řekl šéf, že je lajdák, každý to hned vidí, říkala jí například. Docela kruté, nemám pravdu? Ale proč tedy znovu a znovu někomu říkat o věcech, které proti nám dotyčný později zneužije? Tenhle zvyk vštěpovala matka své dceři od útlého dětství – absolutně o všem říci mamince. Veškeré podrobnosti. Maminka jí porozumí a polituje. A dcera si ani v dospělosti neuvědomovala, že pod vlivem této „rodičovské hypnózy“ vykládá věci, které by vykládat neměla. A kazí tak sama sobě život. Neměla žádné přátele, žádné kamarádky, proto vše sdílela s matkou. Jenomže přátele neměla právě pro svoji přílišnou otevřenost. Lidé nemají ve zvláštní oblibě, když jim někdo dlouze, se všemi nepotřebnými podrobnostmi, vypráví o sobě intimity a vyloženě osobní věci. Raději se mu příště vyhnou.

Když o sobě příliš mnoho říkáme, stáváme se zranitelnými. Nejprve nás možná lidé se zájmem vyslechnou nebo si přečtou na síti naše vyprávění přeplněné city. Jenomže pak mohou tu informaci zneužít. Mohou k vám cítit odpor a mohou se na váš úkor povyšovat nebo se posmívat. Anebo s vámi jednoduše přeruší kontakt, protože osobní výlevy se lidem nelíbí. Tomu, kdo je příliš otevřený také nijak zvlášť nedůvěřují — to bude takhle vykládat i o našich důvěrnostech? Vaše životní problémy skutečně mohou souviset se zvykem příliš mnoho toho o sobě říkat.

O čem bychom neměli mluvit:

O nedobrých rodičích – násilnících, alkoholicích nebo nepoctivcích. Takové věci můžete svěřit buď odborníkovi nebo opravdu velmi blízkým přátelům, kterým můžete důvěřovat. Cizí lidé, kteří měli dobré rodiče, vás dokonce mohou obvinit, že ty svoje pomlouváte, anebo že chcete vyvolat lítost. Vaše otevřenost jim může stoupnout do hlavy, začnou být povýšení, připadat si lepší než vy a konec konců vás budou odsuzovat nebo pomlouvat. A důvěřovat potomkovi nějakého násilníka nebo opilce také nebudou. Při první příležitosti si vzpomenou na jablko a strom, ze kterého spadlo… Ovšem řekli jste jim o tom vy sami. Sami sobě jste tak ublížili.

Svěřovat se se svou nenávistí k někomu a třeba i s plány na pomstu se rovněž nesmíte, a to i když jste naprosto v právu. Lidé vás okamžitě označí za nebezpečného, agresivního člověka; budou se bát, že příště se budete chtít pomstít nebo na ně zaútočit. Začnou se vám vyhýbat, i kdyby vaše nenávist byla sebevíc oprávněná. Agresivní lidi nemá nikdo rád.

Také vyprávění o svých úspěších a triumfech si ponechte jenom pro svoje nejbližší. Je smutnou pravdou, že lidé těžko snášejí cizí úspěch. Podvědomě ve vás objeví chlubila a kariéristu. Začnou se s vámi v duchu srovnávat a srovnávání je matkou závisti. Závist se pak může projevovat ve vztahu k vám a v jednání, které vás poškozuje. O radost z úspěchu je třeba se dělit s největší opatrností a ne o ní každému na celé kolo vykládat. Dříve se kožichy nosívaly srstí dovnitř. Člověk se tak více zahřál, a pak – cítil méně závistivých pohledů…

Ani osobní a intimní podrobnosti nesmíte nikde ventilovat. Nejprve vám budou se zájmem naslouchat nebo vás číst. Dokonce bude posluchačů nebo čtenářů přibývat, vždyť to je přece zajímavé téma – osobní život a intimní vztah! A potom náhle budete osamělí. Kdekdo ví, že někomu podobnému nelze důvěřovat, natož s ním mít vztah – všechno vybreptá a dokonce zveřejní na síti. Vaše pověst bude vážně poškozena. Lidé se jenom tváří jako loajální a plní respektu. Ve skutečnosti vás však mají za nesolidního člověka, povídají si o tom spolu a šíří vaši „slávu“ dál.

Informace o nemocech, rozborech krve a jiných fyziologických vzorků, to vše od vás lidi jen odradí. Každý člověk podvědomě usiluje o jakousi psychohygienu, brání se negativním a nepříjemným informacím i nepěkným pocitům. Jedenkrát vás mohou vyslechnout, soucitně pokývají hlavou a příště se vám vyhnou. O nemoci se můžete zmínit, ale vykládat podrobnosti, ukazovat bolavá místa a barvitě líčit své tělesné pocity je naprosto nevhodné.

Zvyk vyprávět o sobě ovšem vzniká už v dětství. Je-li takový dospělý člověk, obvykle ve svém chování nespatřuje žádný problém – má se za člověka upřímného a otevřeného. Takové chování je však infantilní a nebezpečné.

Nikdy se nesvěřujte jiným lidem, než nejbližším, o kterých víte, že jim můžete důvěřovat. Jinak je to nebezpečný a škodlivý zvyk. Krom toho, aniž si to možná uvědomujete, vyzrazujete i tajemství jiných lidí, kteří figurují ve vašem vyprávění.

Když se dokážete zbavit nebezpečného a nevhodného zvyku vylívat si duši, doznají vylepšení všechny oblasti vašeho života. Nepatřičná otevřenost totiž krom jiného zbavuje člověka sil.

Anna Kiryanová