Žena, které je pro sebe všeho líto

zena-lito

Tenhle článek měl vlastně vzniknout už dávno. Čekal na svou chvíli v podobě hromádky dopisů, úryvků z různých vyprávění a  uložených zpráv. Čekal a čekal… Snad i na to, až seberu odvahu pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že je vlastně taky o mě. Není náhodou taky  o vás?

Je to vyprávění o lakotě. O lakotě k sobě samé. Také o tom, proč k nám bývají lakomí muži (i to začíná u nás). A také o tom, jak těžké je pro ženy, které na sobě šetří, něco chtít a přijímat.

Podobné myšlenky má nejspíš občas každá žena. I když třeba jen nárazově. Možná v tomto příběhu, posbíraném ze zkušeností a prožitků více žen, někoho poznáte.

Tak tedy:  Žena, které je pro sebe líto

Jsem žena, která pro sebe všeho lituje. Je mi líto utrácet pro sebe čas, peníze i síly. Když jde o mě, je mi líto všeho. Jak ale jde o mé nejbližší, rozdala bych se. Dokážu věnovat hodiny svým dětem, manželovi, přátelům, ale aspoň půlhodinku denně jenom pro sebe, to fakt neumím. Nemám nárok. Dokážu utratit celou výplatu za pěkné hračky nebo šikovnou žehličku. Ale za oblečení pro sebe nikdy. Protože se mi to zdá pro mě škoda. V práci i doma dokážu udělat hromadu práce, kterou vlastně nesnáším. Ale je mi líto věnovat třeba i jen pět minut svým nenáročným koníčkům… pletení, vyšívání, zpěvu nebo malování.

Utrácet pro mě samotnou mi zkrátka připadá jako plýtvání. Penězi, časem, silami. Přijde mi, že na to nemám právo, že si to nezasloužím. Jako by to nebyly moje peníze, můj čas a moje síly. Jako bych je ukradla. Něco vynaložit pro sebe je pro mě totéž, jako vynaložit to zcela zbytečně, bez užitku pro kohokoli. Jako kdybych to jen tak pustila po větru, hodila do kanálu nebo prostě rozházela. Zkrátka nejlepší pro mě je nic pro sebe neutrácet. Aspoň se pak neužírám pocitem viny.

Snad jsem taková byla vždycky. Bála jsem se koupit si kousek čokolády nebo říct si o nové šaty, když jsem se učila na zkoušky, radši jsem vůbec nechala tancování – přitom jsem ho úplně zbožňovala.

Nevím – možná taky, že jsem taková nebyla úplně odjakživa… Možná, že jako opravdu úplně malá holčička jsem uměla po něčem i toužit, o něčem snít, věřila jsem na zázraky.  A pak jsem přestala. Proč a jak se to stalo? A proč vlastně je mi všeho pro sebe tak líto …?

Jako každé malé dítě jsem věřila dospělým. Učili mě, jak se chovat k sobě samé a jak zacházet s věcmi. Vyrůstala jsem v době, kdy všeho bylo málo, peněz i času byl nedostatek, energetické zdroje byly prakticky na nule. Dospělí mě učili nejen slovy, vychovávali mě také vlastním příkladem.

Viděla jsem maminku, jak si zašívá spodní prádlo. Moc pěkně to nevypadlo, ale sukně nebo kalhoty to schovaly. Maminka po mě vždycky chtěla, ať sním všechno, co mám na talíři, protože jídlo se vyhazovat nesmí. Jídla si musíme vážit. Ve skříni měla maminka maximálně dvoje šaty, někdy ani to ne. Většinou si je šila sama. Bylo to levnější a navíc – i když měl člověk náhodou peníze, bylo málokdy něco k sehnání.

Květiny maminka viděla jedenkrát do roka – když měla narozeniny. Jinak to podle ní bylo příliš drahé a taky se to nehodilo. Tatínek maminčin názor znal, proto jí v jiné dny kytky nedával.

Sama sebou se maminka nikdy nezabývala. Od rána do večera byla v práci, večer se věnovala nám – dětem, rodině, domácnosti. Vařila, prala, uklízela. Potom padla zmožená do postele. Nevzpomínám si, že by si někdy poležela, nebo že by šla ke kadeřnici. To by pokládala za zbytečnou ztrátu času.

Měla velmi ráda divadlo, ale šla tam dvakrát do roka jen s námi dětmi: do Divadla mladého diváka. Přitom si často se zájmem prohlížela vývěsky činoherní scény. Ale aby tam šla, na to se jí nedostávalo… sil, peněz, času.

Jednou jí tatínek chtěl udělat radost a jako překvapení koupil pro oba lístky do lóže na premiéru nějaké činohry. Maminka proplakala tři dny. Protože neměla v čem jít, bylo to moc drahé a ona si to nezasloužila. Nakonec tatínek lístky prodal před začátkem představení u divadla. Maminka zatím doma plakala. Víckrát už se nepokoušel něčím ji překvapit.

Ráda prý četla. Měli jsem velikánskou knihovnu. Ale číst jsem maminku nikdy neviděla. Nikdy na to neměla čas. Každý měsíc knihy s láskou zbavovala prachu. Někdy se zmínila o tom, jak má tu nebo onu knihu ráda. Ale času na čtení jí bylo líto. Měla důležitější věci na práci. Polévku, zašívání, úklid.

Když jsem o něco prosila, maminka mi často říkávala: „Však se bez toho obejdeš“. A já jsem se podvolila. Jako poslušná holčička jsem se bez toho opravdu obešla. Bez nových šatů, bez nové panenky, bez střevíčků s mašličkami i bez sponky do vlasů. Dívala jsem se na maminku a chápala jsem: ano, obejdu se bez toho. Maminka taky nemá sponku a žije. Takže sponka je zbytečnost.

Maminka mi říkávala: „Co se chce, zase se odechce“. A měla pravdu, odechtělo se. Za pár měsíců jsem na sponku do vlasů ani nevzdechla. Panenka v mých snech za rok za dva taky vybledla. Stejně tak jako společenský tanec, kterému jsem se vášnivě toužila věnovat. Sny se doslova vypařily. Sny o nových šatech rychleji, sny o studiu tance pomaleji. Ale vypařily se. Přišel den, kdy jsem nepotřebovala ani jedno, ani druhé, ani třetí. Aspoň  nemusím na realizaci snů vydávat peníze. Proč bych to dělala, když po nich stejně jednou přestanu toužit? Žít se dá i levněji.

Někdy si maminka povzdechla: „Já bych taky ledacos chtěla“. Jenomže já jsem věděla, že to není pravda. Už dávno nechtěla nic. Dělala, co bylo třeba, co dělat musela, co dělali všichni. Nic takového, co by bývala chtěla sama. Protože ani nevěděla, co chtít. Také já jsem postupně ztratila jakoukoli vůli něco si přát. Jaký smysl má si něco přát, jsou-li přání věcí nevhodnou, nerozumnou a hloupou?

Taky mi někdy říkala: „Však se dočkáš“. Tak jsem čekala. Byly důležité věci, důležité nákupy. Například úbor na tělocvik byl vždycky důležitější než šaty. Teplákovka byla mnohem praktičtější, dá se v ní jít se psem nebo ji obléci doma, když je člověku chladno. Ale šaty – kam si je člověk oblékne? Proto mohou počkat. Možná se dočkají, možná taky ne. Na den, kdy mi maminka dovolí vázat macramé místo šprtání chemie, jsem taky čekala.

Maminka říkala: „To je zbytečnost“. Zbytečné bylo prakticky všechno, o čem jsem kdy snila. O to ostatní, potřebné a praktické, jsem ani žádat nemusela. Věci do školy, ony tepláky na tělocvik nebo taška na záda. Bez nich to nešlo, to ke škole prostě patřilo. Ale ty další věci – kdo je kdy potřebuje? A tak byl zbytečný kroužek malování, tanec, zpěv, stejně jako čas s kamarádkami. Zbytečná nebyla jen maturita, ze které mi bylo předem špatně.

Často maminka prohlásila: „To je moc drahé“. Což platilo téměř o všem, co by se mi líbilo. „To není rozumné“ bylo další z maminčiných ponaučení. Vedlo mě k tomu, že jsem veškerá svá přání zkoumala ze všech stran, rozebírala je a prověřovala jejich „rozumnost“. Je rozumné chtít krásné princeznovské střevíčky, když ven půjdu stejně v teniskách? Stejně bych je neměla k čemu nosit. K teplákovce na tělocvik by nejspíš vypadaly divně.

Jak jsem rostla, uvědomovala jsem si, že přání představují největší problém mého života. Kolik mi toho jenom berou! Peníze, čas a sílu! Kdo si vůbec tohle vymyslel, všechny ty sny, touhy a přání!? Proč by měl člověk třikrát týdně chodit tancovat, když daleko rozumnější je věnovat čas vaření pro rodinu a dodělávkám z práce? Proč bych se měla starat o to, jak vypadám, když tak jako tak zestárnu a umřu? Se zdravím je to zrovna tak. A proč si kupovat šaty, když mě stejně za čas omrzí, budou mi malé nebo velké a nesednou mi?  K čemu je čtení knih, nějaký osobní rozvoj, změna, když s věkem člověk stejně zase všechno zapomene?

Musím být užitečná. Všem kolem sebe. Každý den. Nehodí se někoho otravovat svými přáními a žádostmi. Musím být hodná. Nikoho nesmím zlobit. Musím dělat to, co je třeba a ne to, co bych chtěla. A nemyslet na kdejaké hlouposti.

Až jsem dospěla. Jednou mi manžel koupil za svoje poslední peníze kytici. Byly to růže, mám je ráda. Byla jsem těhotná. Měli jsme platit nájem. A on koupil kytku! Plakala jsem celou noc. Dokonce jsem růže ani nedala do vody. To už by bylo na mě moc. Nezasloužila jsem si to, neměla jsem na to vůbec nárok. Od té doby mi nosí kytku jednou za rok, když mám narozeniny. Někdy i zapomene.

Jednou jsem zkusila jít na kosmetiku. Měla jsem pocit, že penězi nejen plýtvám, že je snad  i kradu. Že jsem okradla svou rodinu nejen o hodinu času, ale o celou tisícovku za úpravu, jejíž smysl je pro mě stejně pochybný. Abych trochu zbrzdila účinek času na svou tvář! Neměla jsem z toho vůbec žádné potěšení a po celou dobu jsem se jen zmítala v pocitech viny. Proto jsem se rozhodla víckrát už tam nikdy nejít.

K Vánocům jsem si jednou moc přála takový hezký prstýnek. Ale pak jsem si řekla, že to je vlastně neužitečné, k ničemu. Raději jsem manželovi řekla o toaster. Ten se nám hodil každý den. Ale prstýnek? Nasadila bych si ho – a co?

Stalo se mi, že jsem se doslova zamilovala do jedněch šatů. Byly nádherné. Červené, dlouhé. Ne že bych měla kam je nosit. Ale lákaly mě a přitahovaly. Schválně jsem kolem toho výkladu chodila několikrát denně. I peníze bych na ně měla. Ale ani jsem se neodhodlala jít dovnitř a vyzkoušet si je. Zbytečně bych kvůli sobě někoho obírala o čas. Jednoho krásného dne byl výklad prázdný. Šaty koupil někdo jiný. Docela jsem si oddechla. Byla to úleva. Až v noci jsem se bůhví proč rozplakala.

Když se mi narodilo dítě, přestala jsem se scházet s kamarádkami „jen tak „. Některé z nich děti neměly, jiné je už měly větší… Nechtěla jsem se jim vnucovat do života a zároveň šidit svou rodinu jen pro svůj rozmar. Bylo mi líto těch několika chvil v týdnu. Chtěla jsem být  ideální matkou a v žádné příručce jsem se nedočetla, že by se matky měly setkávat se známými, kteří děti nemají.

Ani nápad, že bych si přes den šla s dítětem lehnout. Jasně, že se v noci nevyspím, ale copak si můžu jít lehnout, když mám tolik práce? Každou chvíli je třeba něco poklidit, uvařit, vyžehlit, sednout k počítači. Je třeba zařídit spoustu důležitých věcí. Spánek ve dne není nic pro mě, mám zkrátka smůlu.

Pokud jde o oblečení, kupovala jsem si vždycky jenom to nejlevnější. Dětem jsem třeba koupila dražší věci, ale sobě ne. Nejlevnější prádlo, boty, bundu. Obyčejný krém, pokud možno ve slevě, aby mi to nebylo tak líto. Pokud byly věci dražší, nekoupila jsem si je. Ani nic k jídlu ne. U dětí jsem už našla cestu, jak jim dát, co mají rády. Ať to bylo cokoli. Měla jsem to za normální. Ale sobě bych jahody v zimě nekoupila ani náhodou. Nemohla bych je ani polknout.

S příchodem dětí jsem si znovu oblíbila sportovní oblečení. Tepláky se mi sice nikdy nezamlouvaly, ale pamatovala jsem si, jak byly pohodlné, když jsem byla malá. No a teď taky, natáhneš je natošup, žádné zdržování s tím není. Do zrcadla jsem přestala koukat. Muž se na mě taky podívá málokdy. Jedna teplákovka stačí na celý rok. Vlastně jsem  šťastná žena.

A potom jednou dostal manžel odměnu a celou mi ji dal. Řekl, ať ji utratím, jak chci. Nejdřív se mi mihlo hlavou, že bych si mohla koupit šaty a kabelku. Jenomže pak jsem si uvědomila, že klukovi vyrostla noha a potřebuje nové boty. Kromě toho je už dlouho třeba dokoupit nějaké talíře a pár ručníků. Taky dochází krém na boty…

V nedobré náladě jsem jela pro všechny ty užitečné věci do ócéčka a v autobusu mi někdo ukradl peněženku. Takže jsem neměla ani šaty, ani ručníky, ani krém na boty. Jako by ty peníze snad měly být utraceny nějak úplně jinak… A tenkrát jsem se opravdu zamyslela.

Možná mám přece jen právo na to, co mi svět nabízí? Mě osobně? Pokud mi to nabízí, znamená to, že mi dává právo naložit s tím, jak sama uznám za vhodné? Nemusím to dělat rozumně ani užitečně? A co když si třeba za celou výplatu nakoupím lodičky? Co kdybych šla s dcerkou do obchodu a koupila za hříšné peníze Barbie – ale pro sebe? Co kdybych se zapsala na to tancování, to je fuk, že by to byl nějaký kroužek pro ty, kterým je x plus… ale byl by to tanec… A co kdybych si dneska dovolila poležet si ve vaně, v teploučké vodě s pěnou nebo vonnou solí? Zbořil by se svět? Zavrhne mě proto rodina? A dokážu vůbec já sama v té vodě ležet  s vědomím, že to je „mrhání času“? A co když se sejdu s kámoškama čistě jen tak, ne proto, že jedna z nás má narozeniny? Když si uděláme holčičí jízdu prostě pro pár holčičích plků a ne abychom pomohly s přípravou něčí svatby?

Co když skutečně mám právo disponovat svými vlastními prostředky – časem, penězi, silami? Co když si to zasloužím? Co když plyšový medvídek není můj nicotný rozmar, ale něčím, co skutečně potřebuju? Co potřebuje ta holčička ve mě?  Které tenkrát kdysi dávno místo  medvídka byla zakoupena další tepláková souprava? Které Ježíšek nosil výhradně praktické a užitečné dárky – například tašku do školy nebo psací stůl? Která ani neví, co by chtěla, a když to ví, tak se moc a moc bojí, že její přání je nevhodné, zcela nemístné a nerozumné?

Co když smím, mám právo a vlastně mám povinnost utrácet peníze  p r o  s e b e ?  Jak strašidelně a nově to zní! Co když jsem povinna každý den pravidelně alespoň půlhodiny dělat to, co se mi líbí? Je opravdu tak strašně egoistické to dělat!? Co když můj muž nic nechce a nic pro mě nedělá právě jenom proto, že nic nechci já? Co když ve skutečnosti není správné něčeho pro sebe litovat? Co když věnovat čas nebo vydat peníze pro sebe vůbec není plýtvání, ale investice? Přece se říká, že když je šťastná maminka, jsou šťastní všichni kolem. A jsem já šťastná ve svém „rozumném“ životě, ve kterém sama pro sebe nemám vlastně nic?

Nenavrhuju vám žádná řešení. Ale jestli tenhle text je o vás, pokuste se si na některé otázky odpovědět. Odpovědi budou mít léčivý účinek. Začněte dělat malé krůčky k sobě samé. Od úplného začátku. Koupel s vonným olejem, trocha spánku po obědě (ó, hrůzo!), den v pyžamu se snídaní v posteli, nové šaty, od Ježíška dárek sobě samé – třeba zrovna medvídka nebo panenku, maličkosti, které vám pomohou podívat se na sebe úplně jinak a především:  změnit vztah k sobě samé.

Zkuste si představit, jaké by to bylo, kdybyste se měla ráda. Jak byste se k sobě chovala? Jak byste nakládala s tím, co máte k dispozici? A co vám brání už dneska k tomu udělat jeden malý krok? Napustit tu vanu? Zavolat kámošce? Koupit si novou rtěnku?

Olga Valjajevová

=========
Syndrom „Puťky domácí“ a metody boje s ním
9 důvodů, pro které mají muži rádi ženy přes 40
Nežijte jen pro děti! (K zamyšlení)

Více pro dobrou náladu: