«Zlomené» děti

broke-child

Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

„Jestli uslyším ještě pípnutí nebo znovu odejdeš od tý zdi, uvidíš, co bude doma!“

Dítě se znovu přitisklo ke zdi a už se ani nepohnulo. Nevydalo žádný zvuk. Jeho dětská tvářička náhle zešedivěla a nevyjadřovala žádné emoce. Bylo zlomené.

Otec se s ním nehodlal párat. Zlomit dítě je ten nejjednodušší způsob „výchovy“.

Jak se pak můžeme divit, že z dětí rostou „zlomení“ dospělí?

Tátové! Rozsvítí se vám tvář, když vidíte své dítě ráno nebo při návratu z práce?

Víte, že morální hodnoty vašich dětí se utvářejí právě podle toho, co na vaší tváři vidí?

Chápete, že dítě se pokládá za takové, za jaké ho vy označíte?

Že lidé se často stávají těmi nálepkami, kterými je ocejchujete?

Jak často říkáte dětem: „To je ta největší hloupost, co jsem slyšel“ nebo „To je to nejhnusnější, co se dá udělat“?

Věříte, že vaše dítě je idiot? Protože ono už tomu věří. Bravo! Zamyslete se nad tím.

Tátové! Myslíte, že někdo uvěří tomu, že nemůžete ani na půl hodinky odejít od počítače nebo televizoru, abyste si pohráli se svým dítětem? Víte, že úroveň dětské důvěry k rodičům bezvýhradně závisí na tom, zda si rodiče s nimi hrají a nakolik jsou strženi hrou?

Uvědomujete si vůbec škody, které na dětech pácháte, když si s nimi denně nehrajete?

Máte za to, že někdo se dá ošálit hloupou a lacinou výmluvou, že hněv je někdy, ne-li často ve výchově nezbytný?

Víte, že hněv je prakticky vždy emocí lidí, kteří by rádi kontrolovali jiné, ale nedokážou kontrolovat sami sebe?


A to nehlavnější – jste schopni si všimnout, jak rychle se dítě zlomí nebo se odmítá podřídit, když v rodině vládne hněv?

Jste už tak otrlí, že jste přestali vnímat dětskou duši, že se necítíte provinile, když se dítě ve vaší přítomnosti třese, nebo choulí? Skutečně je tohle to jediné, co od nich chcete? Aby se vám bezpodmínečně podřizovaly a bály se vás?

Víte, jaké pevné pouto vzniká, když pohladíte dítě po zádech nebo po tváři, když ho ukládáte ke spaní? Probuďte se, tatínkové!

Ty neopakovatelné drahocenné duše jsou svěřeny vaší péči a velice citlivě všechno vnímají.

Copak není pochopitelné, že děti dělají chyby, mnoho chyb? Copak nechápete, kolik škody naděláte, když pokaždé strkáte dítěti nos do jeho omylu, do jeho nezdaru? Umíte si vůbec představit, jak lehké je dítě ponížit? Asi tak, jako pronést: „Cos to udělal, ty hlupáku?! Nebo „Ty idiote, kolikrát ti to mám opakovat?“

Dovolte mi otázku: museli jste se někdy dívat do očí opuchlých pláčem nad smrtí dítěte?

Já ano.

Plakali jste někdy na pohřbu dítěte?

Já jsem plakal.

Museli jste se někdy dotknout rakvičky, kde leželo dítě, jehož smích už nikdy neuslyšíte?

Já ano. A modlím se, aby tohle nikdy nikdo nemusel prožít.

Říkejte jim, jak je máte rádi. Říkejte jim to často. Radujte se z jejich dvaceti tisíc otázek denně a z jejich neschopnosti dělat věci tak rychle, jak bychom si přáli. Radujte se z výrazu jejich tváří a neuměle pronesených slov.

Je čas radovat se ze všeho, čím jsou naše děti…

Je čas na vlastním příkladu ukázat synovi, jak je třeba chovat se k ženám, ukázat dceři, jaké chování má vyžadovat od muže. Je čas projevit velkorysost, soucit a empatii. Je nejvyšší čas ukázat dětem na vlastním příkladu, nejen slovy, co je to zdravý způsob života, co jsou to role muže ženy, co jsou správné sociální normy. Je čas si uvědomit, že říkat děvčátkům, že jsou nány a klukům, že jsou baby, není správné. Děti mají svoje představy a svoje přednosti a není třeba je svazovat nějakými stereotypy.

Mluvte se svými syny laskavěji. A se svými dcerami klidněji.

Co si přejete pro své dítě? Aby nemělo ve škole kamarády? Aby si nevážilo samo sebe? Nebo aby ho zvolili předsedou třídy a ono cítilo, že si to zaslouží? Jste si vědomi, že tohle dětem dát je zcela v naší moci? Víte, že můžete svým dětem poskytnout nástroje k sociálnímu přežití?

     
Uvědomme si, jaký vliv má na děti, když vidí, že říkáme jedno, ale děláme druhé. Jak málo jim pomáháme, aby se učily správně si volit hodnoty, aby byly schopny otevřeně říci svůj názor a žít podle svých zásad.

Nepřísluší nám říkat dětem, co si mají myslet. Můžeme jim však pomoci správně myslet. Pokud to uděláme, nebudeme se muset zneklidňovat tím, jakou cestu si zvolí a nakolik budou schopné si ji obhájit.

Svým přesvědčením je člověk věrný po celý život. Přesvědčení druhého jenom do té doby, dokud se nespálí.

Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nebýt za to ponižováno.

Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nekrčit se kvůli tomu v koutě, protože člověk, který má být jeho hrdinou, je docela obyčejný ubožák. Každé dítě má přirozené právo být šťastné, smát se, radovat se a hrát si. Proč jim to nedovolujete?

Každé dítě na světě má právo na otce, který nejprve myslí a potom mluví;

na otce, který si uvědomuje, jak velká moc mu byla dána – formovat život jiného člověka; otce, který své dítě miluje více než televizor a sportovní utkání;

na otce, který má své dítě raději, než svoje krámy;

na otce, který má své dítě raději, než svůj čas; každé dítě si zaslouží tatínka superhrdinu.

Milovat syna, vychovávat syna, hrát si s ním, to jsou úkoly, s nimiž si poradí jenom superotcové. Zvládnout to může každý otec. Vždycky. Bez vyjímky.

Není na mě nic zvláštního. Jsem otec milující svoje dítě. Udělám všechno, aby se mělo dobře, aby bylo v bezpečí, aby bylo zdravé.

Možná je něco pravdy na tom, že ne všichni otcové si zaslouží své děti.

Možná je hodně pravdy na tom, že mnozí otcové otci vůbec nejsou…

Děti jsou darem. A my tu nejsme pro to, abychom ho ničili, ale abychom ho vytvářeli.

Není v naší kompetenci říkat dětem, co si mají myslet, ale naučit je správně myslet, to je v našich silách.
(via)

=========
Přijď dřív domů, tati! Malý životní příběh.
Chtěl jsem příliš mnoho…

Více pro dobrou náladu: