— Haló, jsou to Ztráty a nálezy? — zeptal se dětský hlásek.
— Ano, miláčku. Copak jsi ztratil?
— Ztratil jsem maminku. Není náhodou u vás?
— A řekl bys mi, jaká ta tvoje maminka je?
— Je moc hezká a hodná! A má ráda kočky.
— Tak to pro tebe mám dobrou zprávu! Zrovna včera jsme jednu maminku našli, to bude ta tvá. Odkudpak voláš?
— Z dětského domova v Rybniční ulici.
— Dobře, co nejdřív tam tvou maminku pošleme, tak čekej.
A vtom se otevřely dveře a vešla do pokoje, nejhezčí a hodná maminka a v náručí jí mňoukala opravdová živá kočka.
— Maminko! — vykřikl radostně chlapeček a vrhl se k ní. Objal ji s takovou silou, že nemohla dýchat. — Maminko moje!!!
… Malý Jenda se probudil vlastním křikem. Takovéhle sny se mu zdávaly každou noc. Strčil ruku pod polštář a vytáhl fotografii. Byla na ní tvář mladé ženy. Našel ten snímek při procházce už skoro před rokem. Byl si jist, že tohle je jeho maminka. V chabém světle zvenčí se Jenda díval na usměvavý obličej, až nakonec usnul…
Ráno ředitelka dětského domova podle svého zvyku obcházela pokoje, aby dětem popřála pěkné ráno a každé z nich pohladila. U Jendovy postýlky si všimla na zemi ležící fotografie. V noci mu vypadla z ruky. Zvedla ji:
– Odkud máš ten obrázek, Jeníčku?
– Našel jsem ho venku.
– A kdo to je?
– To je moje maminka, usmál se chlapeček a dodal: – je strašně hodná a hezká a má ráda kočky.
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Ředitelka se zamyslela. Tvář na fotce hned poznala, byla to dívka, která předloni do domova docházela jako dobrovolná pomocnice se svými kolegy. Kolegové skončili, ale ona chodila pomáhat dál. A zároveň už dva roky vyvíjela velké úsilí, aby s manželem získali povolení k adopci dítěte. Nejspíš jí fotka vypadla při jedné návštěv.
– Když je to tvoje maminka, – řekla ředitelka malému Jeníkovi, musíš si to dobře schovat.
Vrátila se do své pracovny a chvíli čekala. Záhy uslyšela nesmělé klepání.
– Můžu dál? – nakoukla do dveří tvář z fotografie..
– Jen pojďte dál, Alenko, posaďte se.
Mladá žena vešla do kanceláře a položila na stůl před ředitelku štos plastikových desek.
– Tak to mám všechno pohromadě. Povolili nám to!
– To mám velikou radost, Alenko, blahopřeju! – usmála se na ni ředitelka. Opravdu vám to přeju! Víte, u vás nemám žádné pochyby…
– No, řeknu vám, že to byla anabáze. Ale jsem šťastná. A Petr taky.
Petr byl Alenin přítel. Žili spolu už osm let, brát se nechtěli, ale protože to pro věc adopce bylo lepší, měli kvůli ní i svatbu. Asi by kvůli ní udělali všechno. Jednou Alena ředitelce řekla: – Víte, když člověk vidí, kolik tu je opuštěných dětí, když ví, že by aspoň jednomu mohl pomoct, dát mu domov, lásku… jsem úplně zoufalá, když pomyslím, že by nám adopci nepovolili…
– Kdy se budete chtít jít na děti podívat? – zeptala se ředitelka.
– Já se nebudu dívat, nebudu vybírat. My jsme se tak domluvili s Petrem. On čeká v autě…
.. chtěla něco namítat udivená ředitelka.
– Ne, opravdu, – přerušila ji mladá žena. – Chceme, aby to bylo jako u opravdových rodičů. Najednou mají dítě. Nemůžou si vybírat. My taky nechceme.
– No, dobře. Máme tu chlapečka, jmenuje se Jeníček, Jenda… bude mu pět let. Matka se ho zřekla ještě v porodnici. Jestli jste připraveni, přivedu ho.
– Ano, přiveďte ho.
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Ředitelka odešla a po chvilce se vrátila. Za ruku vedla malého chlapečka.
— Jeníčku, — začala ředitelka, — tohle je…
— Maminko! — vykřikl klučík a vrhnul se k Aleně. Objal ji tak pevně, že skoro nemohla vydechnout. – Maminko moje!
Alena ho hladila po rozcuchaných vláskách. – Už jsem u tebe, už budu s tebou… šeptala.
Obrátila se k ředitelce a zeptala se:
— Kdy si můžu syna odvést?
— Obvykle si děti na rodiče zvykají, jsou u nich přes víkend… a potom je to natrvalo.. .
— Odvedu si ho hned, — řekla pevně Alena.
— Myslím, že nemám nic proti tomu, – souhlasila ředitelka.
Jenda zářil štěstím. Držel maminku za ruku a bál se ji pustit i na pouhou vteřinu. Seběhly se vychovatelky, přišly se rozloučit.
– Tak se měj hezky, Jendo, a přijď se na nás někdy podívat, – řekla mu na rozloučenou ředitelka.
– Přijdu, – slíbil chlapeček.
Za chvíli už viděla, jak se otevírají dvířka auta a z něj vystupuje mladý muž. Alena Jeníčkovi něco říkala a kluk se rozběhl a vlepil muži pusu na tvář. Hned se zas vrátil k mamince a chytil se jí za ruku. Nasedli a auto se rozjelo.
V autě se Jeníček maminky zeptal: Maminko a máš ráda kočky?
– A jak! Doma na nás dvě čekají!
Když auto zmizelo z dohledu, ředitelka se posadila za stůl a přitáhla si telefon.
– Haló, – Nebeská kancelář? Mám tu hlášení. Alena Novosadová, manžel Petr. Kategorie zásluh: nejvyšší, štěstí darované dítěti. Prosím vás, zajistěte všechno, jak se patří pro tyhle případy… štěstí, lásku a pohodu v rodině, úspěch… finanční přísun… chlapec toho bude spoustu potřebovat, ano, ano. Už odesláno? Výborně! Děkuji!
Zeleným listím stromů na dvoře dětského domova prosvítalo slunce. Ze zahrady bylo slyšet dětské hlasy. Ředitelka zavěsila a šla k otevřenému oknu. Když měla chvilku, ráda tu takhle stála, dívala se na hrající si děti a rozložila do široka svá bělostná křídla…
P.S. Možná, že v anděly nevěříte, ale andělé věří ve vás!
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Přijď dřív domů, tati! Malý životní příběh.
Nejlepší učitelka v mém životě