Proč se naše děti nemají učit na výbornou

ucit-se-vybornou-big

Učitelé i rodiče tvrdí, že dobrý prospěch otevírá v tomto světě dveře. Skvělé známky jsou prý klíčem k úspěšnému životu. Je to doopravdy tak?

Stejně jako mnozí jiní lidé i já jsem prošel vysokou s přesvědčením, že hodnocení rozhoduje o mnohém. Přednášející i rodiče tvrdili, že vysoké hodnocení mi otevře všude dveře, že je to klíč k úspěšnému životu. A já jejich slovům slepě věřil…

Pamatuju doby, kdy jsem se studiem přiváděl do polomrtvého stavu. Jen abych u zkoušky dostal výbornou.

Tenkrát se mi zdálo, že to opravdu má smysl. Dnes bych rozhodně nechtěl, aby se můj potomek učil tak úporně jako jeho otec.

Zní to možná divně, ale hned to vysvětlím.

1. Nikdy se mě nikdo neptal na moje hodnocení během studia

Ani jeden zaměstnavatel nechtěl znát mé známky na vysoké!

Nikde po mě nechtěli, abych v cívíčku uváděl nějaký „prospěch“. Ve všech firmách bez rozdílu byli zvědaví na praxi. Samozřejmostí byly požadavky na znalost práce s počítačem, dokonce i na sportovní činnost. Ale „výborné“ v indexu nezajímaly nikoho.

2. Všechno, co jsem se na vysoké naučil, jsem zapomněl

Jakmile jsem složil zkoušku, všechno, co jsem našprtal, jsem vždycky zase zapomněl. Když jsem pak nastoupil do praxe, musel jsem se smířit s faktem, že za celé roky na vysoké jsem se nenaučil vůbec nic.

I když má hodnocení vypovídala o něčem jiném, měl jsem v hlavě naprostý zmatek, útržky znalostí, o nichž jsem navíc nevěděl, jak a kde je použít. Bylo zjevné, že pět let studia s nejlepším hodnocením mi neposkytlo žádné výhody před těmi, kdo těmi pěti lety prošli také, ale bez honby za „nej“ hodnocením.

Za první dva měsíce praxe jsem nakonec získal víc užitečných vědomostí a osvojil si víc profesionálních návyků než za celých pět let úsilí o nejlepší známky.

Kladu si dnes otázku, jestli vůbec mělo smysl celé ty roky dřít jako posedlý.

3. «Dobré známky» mi leda ničily zdraví

Někdo je možná schopen učit se tak říkajíc „v letu“. Já k takovým lidem nepatřím a musel jsem fakt tvrdě dřít a učit se věci prostě nazpaměť. Před zkouškovým obdobím jsem se učil i 12-15 hodin denně. Vzpomínám, jak jsem usínal v MHD, protože jsem byl věčně nevyspalý. Kvůli chronické únavě mi to nemyslelo, vědomosti mi do hlavy nelezly a celý den jsem měl pocit, že se pohybuju v mlze.

Dneska se té úpornosti vlastně obdivuju, nedokážu pochopit houževnatost, s níž jsem byl schopen si téměř násilím cpát do hlavy něco, z čeho se mi už dělalo špatně. Jsem přesvědčený, že dnes bych to nedokázal.

4. Neměl jsem čas na nic a na nikoho

Za roky na vysoké jsem měl spoustu příležitostí navázat nejrůznější užitečné vztahy. Ale propásl jsem ji.

Studium a myšlenky na něj mi zabraly prakticky veškerý čas. Neměl jsem čas ani na osobní život, ani na kamarády. Neměl jsem čas na nic.

Přitom síť užitečných kontaktů je nejspíš tou nejcennější hodnotou, kterou vysoká škola člověku nabízí. Je to to pravé místo k navazování vztahů, místo prověřující schopnost pořídit si nové známé a udržovat s nimi dlouhodobé přátelství.

Všiml jsem si, že lidé, kteří na vysoké bývali „duší party“ a „v centru pozornosti“, vedou dnes opravdu spokojenou existenci.

Takže kdybych měl dneska znovu příležitost, rozhodně bych už tak nevyšiloval ze studia. Určitě bych se víc věnoval nejrůznějším studentským aktivitám, neváhal chodit na flámy a mejdany a posedět do hospody. A své „nejlepší hodnocení“ bych s radostí nahradil pověstí „fakt dobrého parťáka“.

5. Všechno, čím si dnes vydělávám peníze, jsem se naučil mimo vysokou

Studium může být efektivní pouze v tom případě, že vás baví. Současný vzdělávací systém ovšem zájem ubíjí, drtí vám do hlavy všechny možné teoretické údaje, které v reálném životě nemusejí nikdy dojít svého uplatnění.

Když se někdy dívám na programy na Discovery, zdá se mi, že jsem se tam za hodinu o světě dozvěděl víc, než za 15 let školní docházky.

     
Stejně tak jsem se anglicky naučil za půldruhého roku, až když jsem měl o ten jazyk zájem, když mě začal bavit. I když jsem se ho „pokoušel studovat“ už ve škole – osm let – a dalších pět let na univerzitě.

Vyjadřovat své myšlenky písemně jsem se nenaučil na hodinách literatury, ale psaním blogu.

Tohle jsou rady, které hodlám dát svému synovi, až půjde do školy:

1. Rozdíl mezi 1 a 2 je tak nepatrný, že se jen těžko odrazí na kvalitě tvého života. Ale abys tu jedničku dostal, musíš vynaložit mnohem víc úsilí a bude tě to stát víc času. Stojí to za tu námahu?

2. Tvé účty zaplatí to, co umíš, ne nějaké výborné hodnocení na lejstru s vodotiskem. Sbírej zkušenosti, ne výborné známky. Čím více zkušeností z nejrůznějších oblastí budeš mít, tím výš si tě budou cenit.

3. Výborná za diplomku ti nepřinese žádné citelné výhody, což v žádném případě neplatí o vlivných známých. Věnuj více pozornosti novým známostem a komunikaci s okolím, protože právě ony ti mohou otevřít všechny dveře na světě. Rozhodně ti je neotevře diplom.

4. Věnuj se tomu, co pro tebe má smysl, ne tomu, co od tebe očekávají druzí. Jenom když se budeš věnovat tomu, co tě zajímá, můžeš dosáhnout velkých úspěchů.

Myslím, že se najdou jak ti, kdo se mnou budou souhlasit, tak i odpůrci mého názoru. Posuďte ve svých komentářích sami, jaké rady dát svým dětem na počátku jejich cesty systémem současného vzdělávání.

=========
Příprava na školu
O nestandardním myšlení

Více pro dobrou náladu: