Máte rádi lidi, s nimiž nemůžete být „moc“…?
«Moc» vášniví, «moc» mlčenliví, «moc» otevření, «moc» výrazní, «moc» živí?
Máte rádi situace, kdy potřebujete, ano doslova potřebujete zapřít sami sebe, silou se překonat a jen zpoloviny dýchat? Abyste uzavřeli obchod, vydělali peníze, neztratili tvář, zvýšili svou reputaci, vypadali nezranitelní…? Samozřejmě, že nemáte. Ale vytváříte je každý den, nebo alespoň dost často…
Jak se vám líbí takový život na půl dechu? Život s chronickou bronchitidou sebevyjádření, s ustavičně chrchlající seberealizací? Život s motivací pevně usazenou v kánonech racionální mysli? Jak se vám zamlouvá?
Kdysi jste byli dítětem. Pamatujete? Dítě ještě neví, že mluvit se dá i polohlasem, falešně, dvojsmyslně. Prostě žije, dýchá, šklebí se, směje se, nafukuje. Neví, co je to, mluvit s někým hlasem rozumu. Mluví od srdce. Svůj den prožívá podle citu, ne podle nějakého plánu. A když se mu v něčí blízkosti špatně dýchá, buď uteče, nebo se pere, nebo pláče.
Balzám na zlomené srdce - Jak se dát dohromady po rozchodu, vrátit si vnitřní sílu a sebevědomí a vytvořit si nový a šťastný vztah >>>
Jak objevit svou hodnotu, odhalit zdroje své vnitřní síly, přestat být obětí okolností a dovolit si žít šťastný život v proudu.>>>>
Když jste byli dítětem, nebáli jste se dostat se do nějaké bryndy, zmýlit se, upadnout. Když jste vylezli na jeden kopec, chtěli jste vylézt na další, ještě vyšší a pak ještě na jeden. Teď ale šetříte síly, pečlivě propočítáváte každý pohyb.
Dítě je vždycky „moc“. „Moc“ upřímné, „moc“ hlasité, „moc“ důvěřivé, „moc“ hravé, „moc“ ŽIVÉ… Už si nepamatujete, jaké to je, být „moc“? Ovšem, už víte, jak je to správné, jak se to patří, jak se to musí. Pamatujete se, jak nebezpečné je být „moc“ živý. Protože to by vás pak nebrali vážně. Nevzali by vás mezi sebe ti, kteří už dávno nejsou „moc“, zato jsou v dost vysokém postavení. Už jste se odpojili. Od své síly. Svého citu. Od chuti života, který živým dělá právě vás. Odmítli jste být „moc“ sami sebou. Svůj rozum jste vycvičili, aby se uměl virtuózně skrývat a neprojevovat se. Proč?
Kvůli čemu má smysl žít napolo, dýchat jen jednou plicí a usmívat se jen napůl? Mít mnoho kontaktů s přesně stanovenou neměnnou vzdáleností a jen minimálně setkání, z nichž je člověku uvnitř teplo? Copak je pohodlný gauč pro vaši samolibost a dokonale padnoucí oblek vaší bezpečnosti vším, co si zasloužíte, co jste si povolili, když jste dospěli? Proč se tak bojíte být „MOC“?
A. Uspenskaya
Otestujte své sebevědomí, úroveň energie, stav osobních hranic a vnitřní sílu >>>Každodenní prosté zázraky
Žít kvůli maličkostem, které nám dají pocítit, že žijeme
