Proč sami sebe shazujeme?

Tolik už jsme toho slyšeli a četli o tom, že sám sobě je člověk nejlepším přítelem, že spolehlivou pomocnou ruku najdeme nejspíš na konci vlastního ramene a že máme k sobě být laskaví a nemáme se věčně kritizovat, že konec konců jiný než právě takový vztah k sobě samému člověka překvapí. A přece se mezi námi stále najde dost lidí, kteří si sami sebe vůbec neváží a navíc to prohlašují nahlas. Proč to dělají?

„Že si vlastně pořád nadávám, jsem si definitivně uvědomila teprve tehdy, když mi to v jednom dni krátce po sobě řekli nejprve kolega a hned potom moje kamarádka,“ vypráví osmatřicetiletá galeristka Lydia. ‚Tohle mi nejspíš nevyjde‘, ‚Někdo jiný by to asi udělal líp, ale já to zkrátka líp nedokážu…‘ „Takovéhle a podobné věty říkám dost často. Před měsícem jsem otevírala výstavu, kterou jsem sama připravovala a musím říct, že má opravdu velký úspěch. Ale pro mě je stejně dost těžké si říci, že asi něco umím, že jsem dobrá.“

Pokud jde o původ tohoto nízkého sebehodnocení, psychologové jsou zajedno.„Pocit vlastní hodnoty se vytváří na základě veškeré osobní zkušenosti i zkušenosti ze vztahů s jinými lidmi,“ poznamenává k tomu kognitivně behaviorální psychoterapeut Stéphane Rusinek, který působí jako profesor klinické psychologie při univerzitě v Lille Nord-de-France.

Pokud mají rodiče ve zvyku stále kritizovat své okolí nebo mají sklony k přehnané sebekritice, dítě se necítí v bezpečí, nedokáže si vytvořit pevnou, odolnou sebeidentitu. Každý vrtoch osudu pak v důsledku toho posiluje v dítěti jeho pocity vlastní méněcennosti. Proč však tito hyponarcisové, to jest osoby, které k sobě mají tak málo lásky, mají navíc ještě potřebu o svých domnělých nedostatcích hovořit a vyhlašovat je v přítomnosti jiných? Čemu toto sebeponižování slouží?

Toužíme po povzbuzení.

„Podceňování sebe sama a přehnaná, nahlas vyslovovaná sebekritika, to je prosba o útěchu,“ vysvětluje psychologická poradkyně Sylvie Protasieffová. „Toužíme, aby naše nářky byly vyslyšeny, aby nám někdo pomohl, aby nás měli rádi. Hledáme u jiných onen dobrý rodičovský vztah, kterého se nám v dětství nedostávalo. A k tomu se navíc chceme jaksi připojistit – když poukazujeme na svoje nedostatky, očekáváme, že ten druhý nás bude přesvědčovat o opaku.“

„To je ovšem pouze dočasná úleva,“ doplňuje psychoanalytička Hélène Vecchialiová. „Jediný, kdo dokáže zaplnit narcistní propad a změnit pohled na naši osobu, jsme my sami.“



Čekáme na pochvalu.

„Shazování sebe sama nebo svých schopností je vlastně pokus – nejčastěji zcela neuvědomělý – získat něčí poklonu, kompliment,“ upřesňuje Stéphane Rusinek. „A je to také dobrá záminka, abychom se zbavili zodpovědnosti a některým situacím nebo úkolům se vyhnuli.“

K tomu však přece existují i jiné, méně náročné způsoby. Proč se tedy lidé drží právě tohoto?

„Zůstáváme v pozici oběti, protože v ní sice trpíme, zároveň však je pro nás velmi pohodlná, protože jsme na ni zvyklí, už ji máme zažitou. Takové sebepojetí a demonstrování sebe sama se stává zvykem a zároveň působí jako ochranný mechanismus,“ domnívá se Sylvie Protasieffová.

Dáváme o sobě vědět.

„Nářky na vlastní nedostatky jsou také jedním ze způsobů, jak upoutat pozornost,“ podotýká Hélène Vecchialiová: „Raději být špatní, než abychom byli nijací. Cokoli, jen ať nejsme lidem lhostejní! Ukazovat vlastní nešikovnost je jedním ze způsobů jak dokázat, že jsem, že existuji. A další výhodou snižování vlastní osoby je naděje, že se tímto způsobem ochráníme před tím, čeho se každý bojí na světě ze všeho nejvíc: že bychom někomu byli lhostejní a že by si nás nevšímal.“

Iréne, 32 let, farmaceutka: Před několika lety jsem si každému v podstatě pořád stěžovala – na sebe. Byla jsem špatná matka, špatná manželka, kolegyně a dokonce i sousedka. Bylo to obtížné i pro mě samotnou, ale jinak jsem mluvit neuměla. Psychoterapeutka mi radila nejprve poslouchat to, co říkám, soustředit se na to a potom zkusit přestat vyslovoval o sobě negativní soudy. V důsledku snahy ji poslechnout jsem prakticky několik dní nepromluvila. Když jsem už už otevírala pusu, chtěla jsem říci „Bože, já jsem trdlo, zase jsem zapomněla klíče“. Takže jsem hned zmlkla. Potom jsem se učila popisovat, co se mi přihodilo a vyhnout se při tom negaci vlastní osoby. Bylo to nesnadné, ale nakonec jsem se přestala ponižovat. A myslím, že i mému okolí je dneska se mnou lépe.“



CO DĚLAT?

Vyhněte se srovnávání.

Hodnotíme se nikoli ve svůj prospěch a vůbec nebereme v potaz situace, ve kterých se objevujeme v příznivém světle. Je proto lepší vyhnout se každému srovnávání. Stejně jako toxickým lidem ze svého okolí, pro které je náš pocit méněcennosti jakýmkoli způsobem výhodný.

Ujasněte si veškeré podrobnosti.

Jestliže vás přepadají méněcenné myšlenky nebo se objeví pocit viny, nepoddávejte se jen tak jejich prožívání. Místo co byste se jimi trápili, analyzujte je. Hodnoťte fakta. Stalo se něco nepříjemného na večeři s přáteli? Co konkrétně se přihodilo? Nezamlouvala se vám kvalita pohoštění? Něčí pohled? Vaše vlastní chování? Co konkrétně?

Nejčastěji díky takovému přístupu vyjde najevo, že zraněné pocity nebo provinilost nemají žádný vnější základ. A pokud snad mají konkrétní důvod, dá se situace napravit. Postupně tak změníte nejenom svoje myšlenky, ale i sám způsob uvažování.

Budujte si sebevědomí.

Zahajte proce „narcisizace“ — uznání vlastní hodnoty. Můžete samozřejmě vyhledat pomoc psychoterapeuta. Ten dokáže nahradit nedostatek přijetí, kterého se vám mělo dostat, avšak nedostalo v dětství. Umožní vám to vytvořit si nové sebevědomí, ani přehnaně vysoké, ani přehnaně nízké, ale odpovídající.

Elza Lestvická