Proč jsi mi dřív nic nedovoloval?

Jednou se jedna žena středního věku ptala Vesmíru, jestli by nic nenamítal, kdyby změnila zaměstnání.
— Jen si ho změň jak chceš — odpověděl Vesmír.
— A nebude vadit, když tam budu trochu víc vydělávat?
— Ale propánakrále, třeba i o hodně!
— Nebudeš se zlobit?
— Proč bych se měl zlobit?

Po chvíli váhání se žena zeptala:
— A můžu si pořídit labradora?
— No jasně. A třeba i kočku.

Žena byla ve stále větších rozpacích. Zdálo se, že hovor se nevyvíjí tak, jak očekávala.
— A kdybych vůbec přestala chodit do práce a začala dělat sama na sebe?
— Jen do toho. Támhle tvá sousedka už to dělá dávno.
— A kdybych si postavila chatu?
— Postav si ji.
— Na velkém pozemku? Abych tam mohla mít jabloňový sad a pěstovat ostružiny?
— Proč by ne. Můžeš k nim přidat ještě višně.



Žena poněkud pobledla.
— A co kdybych začala běhat?
— No tak začni.
— A chodit na jógu?
— Tak choď.
— Taky jsem se chtěla učit malovat…
— Tak se uč.
— A zpívat?
— Zpívej.

Žena ustoupila o krok dozadu, křečovitě se nadechla a se zoufalstvím v hlase téměř vykřikla:
— A když si usmyslím vůbec tady odsud odejet?
— Tak nejspíš odjedeš — prohlásil Vesmír.

Žena vyhlížela jako omámená. V ohromení se rozhlížela kolem sebe a natáčela si na prst pramínek vlasů.
— Řekni mi — vypravila ze sebe po krátké odmlce — proč jsi mi nic z toho dřív nedovolil?

Teď zase pro změnu vypadal ohromeně Vesmír.
— Já!? No ty jsi dobrá, drahá moje. Sama sobě jsi v životě nic nedovolovala a teď to chceš svádět na mě?

O. Fadějeva