Člověk každý den přichází do styku s různými lidmi. Často se musí divit, že ti nejlepší z nich bývají sami. Vynikají osobním kouzlem, mají sympatický zevnějšek, živý analytický rozum, vědí, jak se chovat, mají pěkné způsoby a pevný pohled, v němž lze jen sem tam postřehnout lehký smutek.
Hledají „své“ lidi: na popovídání, pro zábavu či příjemný oddech, pro lásku, rodinné vztahy.
Častěji se mýli, silněji trpí, vzácněji navazují kontakty, těžce prožívají nezdary. Ale pokaždé, když v nějakém vztahu shoří na popel, znovu se z něho zrodí, ještě dokonalejší a ještě silnější.
A znovu a znovu začínají všechno od začátku …
Stereotypy soudobé společnosti jim nic neříkají, cizí mínění jim nikdo nedokáže vnutit. Ať je to muž či žena, stále hledají člověka, se kterým jim bude dobře, se kterým najdou klid.
A ten „klid“ neznamená, že vztah bude bez hádek, bez adrenalinu, bez vybičovaných emocí. Znamená, že vedle tebe bude člověk, který nezradí. Kterému bezmezně věříš, důvěřuješ, jsi si jím jist na dvě stě procent.
I ti nejsilnější lidé neustále hledají jistotu, že jsou milováni…
Zatím (tak) nemilujeme …
Bez partnera. Jak mám být šťastná?