Přestaňte se opravovat. Začněte se milovat.

Nekonečné sebezdokonalovací kursy a semináře – je to opravdu tak dobré, jak to vypadá? Neznamená to spíš, že se zkrátka takoví, jací jsme, nemáme rádi, nechceme se přijmout a odmítáme se sami se sebou setkat takříkajíc tváří v tvář?

Před rokem, v pošmourný listopadový den, jsem seděla za stolem v kanceláři a byla jsem vyřízená z té nudy, prázdnoty a nesmyslnosti života. Nevěděla jsem, co dělat a jak žít dál.

A vtom mi přišla mailová nabídka kursu osobního růstu slibující mě vybavit během pouhých šesti lekcí „efektivními nástroji přeměny života“. Ztratit jsem nic nemohla; rozhodla jsem se, že to zkusím. Třeba z toho něco bude.

Nemohu tvrdit, že zrovna tenhle kurs nějak dramaticky změnil můj život, ale byl to začátek. Tenkrát jsem se odhodlala dopídit se toho, co ve mně je příčinou destruktivních programů, v čem jsou zdroje mých nezdarů. Rozhodla jsem se, že svůj život změním, že mu dám smysl a cíl. Že budu šťastná.

Stala jsem se stálým návštěvníkem nejrůznějších psychologických tréninků, sebepoznávacích seminářů, kursů fyzikálně orientovaných praktik atd… atd… Připomínala jsem vyprahlého poutníka, který se konečně dostal k vodě. Zdálo se mi, že už už, ještě kousek a můj dlouhý sebepoznávací proces se uzavře a naplní.

I když se obecně má za to, že dokonalost žádné meze nemá, v mém případě o sobě mez vědět dala. Při posledním kursu jsem náhle pochopila, že nic nového jsem se o sobě nedozvěděla. Cítila jsem, že všechno, co o sobě potřebuju vědět, znám i bez numerologů a znalců tarotu. Problém spočíval v tom, že jsem si nevěřila, nedůvěřovala jsem svému vnitřnímu hlasu, své vlastní intuici.

Pochopila jsem, že všechen ten můj vytrvalý zájem o psychologii, duchovní, ezoterické a jiné záležitosti není ničím jiným, než maskovanou formou nepřijetí sebe sama. Nepřála jsem si spatřit sebe sama. Nechtěla jsem vidět, že jsem někdy vystrašená, často slabá, že bývám roztržitá a nesoustředěná a někdy i zlá. A jakkoli to bylo zvláštní, že stále ještě nejsem dokonalá.

Tehdy jsem se rozhodla toho nechat.

Přestala jsem všechny ty různé akce navštěvovat. Přestala jsem se zkoumat, analyzovat a dopitvávat se své podstaty.

Zavedla jsem si nový zvyk. Každé ráno a večer být hodinu o samotě. Jen sama se sebou. Sedět v tichu se zavřenýma očima a pozorovat své tělo, svůj dech, své emoce a myšlenky. Pozorovat, cítit a s láskou přijímat všechny své strachy, stud, zlobu, vinu, chyby, nezdary, jen tak, bez nějakých analýz a závěrů.



Pokaždé se stane něco zvláštního: ta nepřetržitá míchačka myšlenek, soudů, názorů, obav a neklidu se postupně zpomaluje, napětí v těle se snižuje, emoce utichnou a na jejich místo nastupují odpovědi, poznání, klid, sebepřijetí a láska. Právě v takovém stavu si člověk začíná uvědomovat svou vlastní cenu, hodnotu své cesty, své volby, chyb, názorů, životního rytmu. Díky tomuhle sebezpytu jsem nakonec pochopila, co to znamená přijmout sám sebe.

Pro mě toto bezpodmínečné sebepřijetí znamená:

1. Říci naprosté „ano“ sobě samotné, takové, jaká jsem, se všemi zvláštnostmi, nedostatky, podivínstvím, nedokonalostmi a minulými zkušenostmi. Přijmout v sobě jak rozmarnou holku, tak vzteklou potvoru a velkoměstem cáklou podivínku. A to bez posuzování, bez nějakého umínění si pozdější nápravy či změny, zato s láskou a úctou k té které součásti své osobnosti.

2. Přijmout v sobě to vše, s čím teď nejsem spokojená, co mi možná i leze na nervy a necítit přitom zklamání, že neodpovídám nějakým nárokům, kritériím či očekáváním.

3. Důvěřovat si: svým přáním, úsilím, citům, intuici, svému vnitřnímu hlasu.

4. Přijmout své fyzické danosti, své tělo, jeho potřeby, hranice jeho možností; vážit si svého životního rytmu.

5. Uvědomit si naplno, že na tento svět přichází každý z nás s nějakým úkolem a cílem, s nějakým zázemím. Rodíme se do různých rodin, vychovávají nás různí rodiče, každý z nás má vlastní zvláštní zdroje, talenty a schopnosti, proto také úspěchy a výsledky jsou různé. Proto i když se někdo nestane olympijským vítězem nebo holywoodskou hvězdou, není jeho život o nic méně cenný.

Na závěr musím poznamenat, že vůbec nejsem rozčarovaná z psychologie, ezoteriky a různých sebepoznávacích metod. Jsem vděčná všem, kdo mi pomáhali. I dnes některé semináře navštěvuji, chodím tančit a praktikuji meditace. Ale už bez onoho fanatického: „Dělám to proto, abych…“. Abych se stala dokonalou a bezchybnou, ale prostě proto, že mě to těší, naplňuje energií, silou a radostí ze života.

I. Nikišiná