Existuje dosti rozšířený názor, že když vám někdo ublížil, musíte mu dokázat odpustit. Ve skutečnosti však lidé, kteří „odpustili“ nepociťují často ani tak ulehčení, jako spíš zhoršení svého psychického i fyzického stavu. Pokusím se tu vysvětlit, proč se to děje. Co je to upřímné odpuštění a co jen zdánlivé. A jak je rozlišovat, abychom neklamali sami sebe. Co dělat, aby odpuštění reálné přineslo reálné ulehčení.
Jak rozlišit skutečné a zdánlivé odpuštění?
V životě i v psychologické ordinaci se setkávám s velkým počtem příkladů zdánlivého odpuštění. Uvedu dva příklady.
Příklad 1. Žena, 32 let, 3 měsíce po mozkové mrtvici. Stěžuje si na deprese, neklid, apatii a podrážděnost. Ptám se, co se stalo před mrtvicí. Podvedl ji manžel. Rozešli se a půl roku žili odděleně. Pak mu „odpustila“ a domluvili se, že znovu budou žít spolu. Týden nato ji postihla mrtvice.
Příklad 2. Maminka přišla kvůli Petříkovi starému tři a půl roku. Dva týdny kategoricky odmítá chodit do školky. Jakmile o ní slyší, dostane téměř hysterický záchvat. Ptám se, co se stalo před těmi dvěma týdny. Jedno z dětí Petříka praštilo. Učitelky situaci uklidnily a žádaly po Petříkovi, aby tomu druhému odpustil. Řekl, že mu odpouští, jenomže po obědě ho stejné dítě praštilo znovu. Učitelky znovu po Petříkovi chtěly, aby dotyčnému dítěti odpustil. Petřík dlouho odmítal, ale co asi zmůže malé dítě proti naléhání učitelek? Musel tedy „odpustit“ znovu. Jak už tušíte, to samé dítě ten den praštilo Petříka ještě několikrát. A pokaždé měl odpustit.
Z příkladů vidíme, že k žádnému skutečnému odpuštění nedošlo. Byla to jen slova. Uvnitř zůstala jak bolest, tak pocit nespravedlnosti, obava, že se situace bude opakovat a pocit ponížení. Pocit křivdy se nezměnil.
A v tom je podstata mého článku:
Dokud křivda trvá, nemůže jít o skutečné odpuštění!
Dokud jsme ukřivdění, dokud se nám nedostalo kompenzace, bude odpuštění pouze zdánlivé, neopravdové. Ničemu nepomůže, všechno jenom zhorší.
Co se děje, když ke skutečnému odpuštění nedošlo?
Je několik variant dalšího vývoje a všechny jsou špatné:
Neuvědomělá (někdy i uvědomělá) pomsta. Například zůstanu s manželem, který mě podvedl, ale nebudu mu důvěřovat. Každý den mu budu jeho vinu připomínat. Budu se bát citové blízkosti. Intimní styky odmítám. Výbuchy hněvu, podrážděnost.
Strachy, fóbie, panické útoky. Strach, že to neskončilo, že se to bude opakovat a já se opět nedokážu bránit.
Psychosomatické problémy. Zhoršení chronických onemocnění nebo propuknutí nových potíží. Zdánlivé odpuštění zatlačuje mé emoce stále hlouběji. Nemají žádný ventil, zůstávají uvnitř a ničí mě.
Co dělat?
Nejlepší variantou je žádat kompenzaci. Naprosto to nemusejí být peníze nebo něco materiálního. I když i tak tomu bývá. Může to však být přiznání viny, zvláštní pozornost, starostlivá péče.
Smyslem kompenzace je náhrada škody. Je-li škoda materiální, je ideální nahradit materiálními prostředky. Pokud vám ukradnou slepici, mají vrátit slepici. Nebo ji zaplatit.
Je-li škoda morální, může být náhrada jak morální, tak materiální. Je třeba zamyslet se, v čem konkrétně spočívá škoda. Co jste ztratili a jak vám to má být nahrazeno. Která z vašich potřeb byla poškozena a jak ji uspokojit. V případě číslo 1 se žena musí zamyslet nad tím, co by měl manžel udělat, aby mu dokázala znovu věřit. Může to probrat s psychologem. Pokud se taková kompenzace nenajde, je vztah odsouzen k zániku.
U malého Petříka je zřejmé, že kompenzací musí být prosba o odpuštění ze strany toho, kdo mu ubližoval. Tím směrem měly učitelky vést celou situaci. A také dohlédnout na její další vývoj.
Skutečně odpustit se podaří pouze tehdy, je-li poskytnuta kompenzace.
Podstata kompenzace je přímým protikladem msty:
Msta: udělal jsi mi něco špatného a já teď chci, aby ti taky bylo špatně. Kompenzace: udělal jsi mi něco špatného a já teď chci tvou pomoc, aby mi znovu bylo dobře.
A to nejhlavnější!
Kompenzace musí být taková, aby nám umožnila pro sebe situaci uzavřít a nikdy více ji nepřipomínat.
To neznamená zapomenout. Znamená to nevracet se v myšlenkách k té věci každý den. Znamená to nepřipomínat a neobviňovat. Nedělat z dotyčného viníka.
Když kompenzace není možná
Někdy je to tak, že získat kompenzaci není možné. Ten, kdo křivdu spáchal, není po ruce. Nebo je proti.
V takovém případě není třeba spěchat s „odpuštěním“. Nejdřív se postarejme sami o sebe. Buď sami nebo s pomocí jiných lidí si způsobenou škodu nahradíme. Dáme se dohromady.
Pokud se manželé z příkladu číslo 1 nedomluví o kompenzaci a rozvedou se, bude v sobě žena chovat pocit křivdy a hněv tak dlouho, dokud si nenajde jiného partnera. Takového, s nímž znovu dokáže navázat důvěrný vztah. Teprve potom se dá mluvit o skutečném odpuštění.
A bude to muset udělat ona sama. Protože kromě ní nikdo jiný ten problém vyřešit nemůže. Maximálně snad může využít pomoci přátel nebo psychologa.
Jak si ověřím, jestli jsem odpustil upřímně, nebo jen klamu sám sebe?
Udělat to může přímo na místě každý, kdo teď čte tyto řádky. Zeptejte se sami sebe:
Dostalo se mi kompenzace?
Dokážu upřímně, poctivě poděkovat tomu, kdo mi ublížil, za všechno dobré, co v našem společném životě bylo a popřát mu hodně štěstí?
Jsou-li obě odpovědi kladné, je odpuštění skutečné a situace je opravdu zavřena. Stačí jedno „ne“ a platí, že situace zdaleka uzavřena není, do odpuštění je ještě daleko.
A. Musikhin
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Léčivá pohádka o křivdě a odpuštění
Kam se upírá mysl, tam odchází energie
