Nikdy není pozdě, aneb 5 žen, které svůj život změnily po padesátce

 Sledovat ProNáladu.cz

Sledovat ProNáladu.cz

 Sdílet na Facebook

Proč by ne? Proč nezačít po čtyřicítce, padesátce nebo ještě mnohem později žít dravým, zábavným a zajímavým životem? Nikdo to zatím nezakázal. Jen těžko bude někdo volat rodiče do školy kvůli vašemu nevhodnému chování, nebudete stát na hanbě a nebudete mít zakázanou televizi. Seznamte se s příběhy opravdových, odvážných žen.

V jakém věku vlastně začíná oficiální stáří? Kdo ho stanovil? Svůj život člověk obvykle přehodnotí každých pět, deset let. Po padesátce se naše myšlenky dotýkají stáří velmi často. Co to vlastně je, stáří? Proč by nás mělo děsit? Už dávno nemusíme nikomu měnit plenky, ani kontrolovat domácí úkoly, strachovat se o pubertální potomky, plánovat úklid a vaření. Přišel náš čas. Kapsy máme plné vědomostí, umění a zkušeností. Nastupuje totální opojení životem. Vydejte se s námi na bláznivou exkurzi!

Ruth Flowersová

Buďte stále aktivní a pamatujte, že nečinnost je formou sebevraždy.

Tato žena byla hotovou legendou. Říkali jí „mamy Rock“. Lyrické úvody by nám k ničemu nebyly, dejme se rovnou do vyprávění jejího příběhu.

Když zemřel Ruthin manžel, bylo jí osmapadesát. Zdálo se, že svůj život už prožila a teď ji čeká tiché a trochu nudné stáří. Ovšem Ruth tak trochu vrtalo v hlavě, proč by to mělo vypadat právě takhle. Její rozhodnutí stát se diskžokejkou nepřišlo z ničeho nic. Stalo se, že ji vnuk pozval na narozeniny do nočního klubu. Člověk z ochranky se se nad ní poněkud ironicky usmíval. Tehdy se mamy Rock rozhodla. Sedmdesátiletá babča, která dříve přednášela o Dickensovi, se stala světovým šlágrem. Za šest let vystoupila více než stokrát v nejznámějších klubech Londýna, Ibizy, Paříže, New Yorku, Los Angeles a Tokia. Obletěla prakticky celý svět.

«Líbí se mi přinášet davu potěšení, dát mu, co si přeje. Hudba sbližuje generace. Lidé říkají, že by chtěli být jako já, měli by však především být sami sebou. Nemám nejmenší touhu hledat nějaký tichý kout, přeju si skončit svůj život pěkně hlasitě a nevláčet se nějakou stařeckou existencí. Nemám čas poslouchat lidi, kterým se to nelíbí. Člověk může samozřejmě sedět doma, jednou za týden se vydat do kostela a vypít šálek čaje. Ale rozhodně není povinen to dělat!»

Ruth Flowersová už není mezi námi. Zemřela ve třiaosmdesáti letech v roce 2014. Půldruhého měsíce potom, co vyšel její poslední singl. Nechala však po sobě mnohem víc. Díky za to, Ruth!

Bette Calman

Jsem potvrzením toho, že člověk může dosáhnout mnohého, pokud opravdu chce. Dokážu dnes víc, než před padesáti lety.

Zázračná australská stařenka jménem Bette. Úpravný účes, perly v uších, růžový kostýmek. V 89 letech dokáže se svým tělem věci, o kterých se nesní většině dvacetiletých. „Žádný pojem „příliš starý“ neexistuje. Neplatí. Na věk zapomeňte. Máte své tělo. A to je podivuhodný nástroj, schopný zlepšovat se a být každý rok lepší a lepší“.

Více než čtyřicet let učí jógu. Kdysi dávno pracovala v hotelu a šestnáct hodin denně byla na nohou. Tehdy neměla ani ponětí, co to je jóga. Přesto pokaždé, když se vrátila z práce, měla touhu postavit se na hlavu a natáhnout unavené nohy do výšky.

V rozvrhu má 11 lekcí týdně. Na otázku kolik jí je, odpovídá: „Jsem ročník šestadvacet. Spočítejte si to laskavě sami“.

Tvrdí, že to jóga jí pomáhá udržet si mládí a pocit, že sedí na vrcholku světa. Co vy na to?

Ludmila Voronová

Má se za to, že s věkem lidé ztrácejí sportovní formu. Já ji naopak získávám.

Ludmila Voronová je důkazem, že aby člověk žil, jak chce a dělal to, co chce, není nikdy pozdě. Kolik je vám let nemá žádný význam, je jedno, ve které zemi žijete a jaká je vaše profese. Ludmile je pětašedesát a je nositelkou největšího počtu titulů ze všech milovníků triatlonu v Ruské federaci.

Bývala dílovedoucí na závodě produkujícím obráběcí stroje. Dnes je šéfkou katedry tělesné výchovy na fakultě telekomunikací a informatiky v Novosibirsku. A jak sama říká, je zároveň laborantkou, vyučující a uklízečkou.

V jedenašedesáti absolvovala jeden z nejnáročnějších závodů – Ironmana. Čtyři kilometry plavání, potom 180 kilometrů na kole a dalších 42 uběhnout. V kuse, bez přestávky. Ludmila získala Ironmana v Koreji i v Austrálii. V roce 2012 v něm zvítězila potřetí, tentokrát ve Švédsku a dostala pozvánku na hlavní šampionát Ironmana na Havaji.

Zdálo by se, že v takovém věku to je vyloučená věc. Ale jak stojí v „Alence v říši divů“, pokud v to uvěříte, je to možné.

Pojďme společně věřit na zázraky a pouštět si je do života.

Doris Longová

Ze všech sil pomáhat potřebným a chovat se k druhým tak, jak by si člověk přál, aby se oni chovali k němu.

Doris je žena, která nezná strach. Abseilingem (slaňováním vertikálních stěn výškových staveb) se začala zabývat ve svých pětaosmdesáti letech. Čtete dobře, bylo jí opravdu 85, když začala. Dnes je této fantastické Britce 101 a ve své činnosti pokračuje.

Kdo je Doris Longová?

Dvacet let řídila útulek pro opuštěná zvířata. Byla za to odměněna Řádem Britského impéria. Hodně pomáhá hospicům, nemocnicím, sdružením podporujícím invalidy.

Jednou se stala svědkyní slaňování několika stoupenců abseilingu. Šlo tehdy o dvacetimetrovou stěnu. A Doris si řekla: „Co by ne?“ Když ji slanila, byla prostě nadšená. A řekla si, že ji tahle činnost nejen bude bavit, ale poskytne jí i možnost ještě víc pomáhat lidem.

Úspěchy Doris Longové jsou zaznamenány v Guinessově knize rekordů. Uskutečnila už více než dvacet slanění ve prospěch dobročinných akcí.

«Budu to dělat minimálně do sta“, slibovala. Slovo dodržela. V roce 2015, ve sto jedna letech byla oficiálně uznána nejstarší průmyslovou alpinistkou světa.


Heidemarie Schwermer

Obecně se má za to, že peníze jsou klíčem ke všem dveřím. Já jsem se přesvědčila, že stejným klíčem mohou být důvěra a láska.

Všechny naše příběhy jsou zároveň zábavné i těžko k uvěření. Jako zákusek jsme vám připravili Heidemarie. Je jí čtyřiasedmdesát, narodila se v Německu a původní profesí je psychoterapeutka. Co je na tom zvláštního, řeknete si. Musíme ovšem dodat, že Heidemarie je jedním z mála lidí na Zemi, kteří žijí naprosto a absolutně bez používání peněz.

Při psychoterapeutických sezeních s pacienty, kteří se ocitli v krizových situacích, si uvědomila, jak je narušena rovnováha dobra a materiálních hodnot ve světě. „Naše společnost je společností nadbytku. Lidé prostě nechápou, že se dá žít bez peněz“. Rozhodla se vyzkoušet sama na sobě, co pociťují chudáci, kteří nemají vůbec nic. A uvědomila si, kolik zbytečností kolem ní je.

V roce 1996 rozdala veškerý majetek, nechala si jen kufr s opravdu nezbytnými věcmi a slíbila sama sobě, že prožije jeden rok bez použití peněz. Uběhlo téměř dvacet let a Heidemarie žije stále stejně. Zpočátku to bylo opravdu těžké. Umývala okna, venčila psy, hlídala děti. Dnes cestuje po světě, zúčastní se seminářů, dává přednášky. Stejně jako dřív si za práci nebere žádné peníze, prosí jen o uhrazení cesty a pobytu.

V roce 2003 vyšla její kniha «Pokus. Můj život bez peněz». V roce 2006 byl natočen dokumentární film. Heidemarie Schwermerová pomáhá bezdomovcům a osamělým starým lidem, kteří ztratili veškerou víru. Všechny své honoráře dává na dobročinnost a vyzývá, aby každý otevřel srdce celému světu.

Život je darem v každém věku. Každé jeho období má své kouzlo a švih a skýtá nám nové možnosti.

Dovolte nám zakončit těchto pět udivujících příběhů těmito slovy Heidemarie Schwermerové:

“Věřte, že nikdy není pozdě nebo moc brzo být tím, kým být chcete. Neexistuje žádný časový rámec, člověk má začít, když začít chce. Možná se změní, možná zůstane stejný. Ani v tom neplatí žádná pravidla. Můžeme se rozhodnout dobře nebo špatně. Doufám za vás, že se rozhodnete co nejlíp. Že uvidíte mnoho podivuhodných věcí. Že potkáte lidi s nekonečným bohatstvím názorů. Že budete hrdé na svůj život. A pokud nebudete, že seberete dost sil, abyste začaly znovu“.

=========
Jak žít, je-li vám 20, 30, 40 a 50 let
Život po padesátce… existuje!