Nic není náhoda

nic-neni-nahoda

Nepříjemnosti se občas stávají každému. Otázkou je, proč k nim dochází. Má to své příčiny. Když je odstraníme, zbavíme se nepříjemností.

Začněme od toho, že NIC NENÍ NÁHODA. Náš svět je uspořádán určitým způsobem a existují Vyšší zákony, jimiž se řídí vše, co se děje. Neznalost, neporozumění nebo odmítání těchto zákonů jejich působení neruší. Dá se říci, že život je uspořádán jako ve škole. Musíme se v něm naučit moudrosti, musíme se naučit znát zákony života a žít podle nich, abychom se mohli radovat z každého okamžiku.

Žijeme v uzavřeném systému, jehož jednotlivé součásti jsou navzájem těsně propojeny a vzájemně na sebe působí. Proto nic není náhodné, nic nevzniká jen tak, samo o sobě. Stejně tak nic nemizí beze stopy.

Co nám říká lidová moudrost?

* Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá;

* Co zaseješ, to sklidíš;

* Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.

Proč je někdy tak těžké pochopit tyto jednoduché pravdy? Protože všechno v životě nějakou dobu trvá. Působí tu jistá setrvačnost. A „zpětný náraz“ nepřichází okamžitě. Když hodíte bumerang, potrvá mu nějakou dobu, než odletí, dosáhne nejzaššího bodu a začne se k vám vracet; mezitím se k vám vracejí bumerangy hozené předtím. Protože ve většině případů rozum není schopen najít stopu příčin a následků, nechápe také, že náhodně se nic neděje. Všechno je navzájem propojeno. Všechno je zákonité.


Musíme pochopit, že nepříjemnosti, které nás v životě potkávají, nejsou žádným božím trestem (případně trestem nějakých vyšších sil). Jsou důsledkem toho, že jsme porušili boží zákon. Jinak řečeno, my sami, naše jednání, je příčinou oněch nepříjemností. Jestliže je člověk schopen přijmout to jako fakt (tedy: jsem zodpovědný za to, co se mě a se mnou děje), otevírá se mu možnost duchovního růstu. Možnost učení, nápravy vlastních chyb a dosažení toho nejvyššího cíle – štěstí.

Vyšší zákon je absolutně spravedlivý a zcela harmonický. Náš egoismus nám někdy brání si to uvědomit. Člověk sám je příčinou všeho, co se s ním děje. Člověk sám musí pochopit, jaké je to, čeho se dopustil nebo dopouští vůči jiným. Jenom tak se může naučit moudrosti a získat certifikát – štěstí. Protože tak je uspořádán svět.

Urážet se nebo se zlobit na člověka, který nám přináší nepříjemnosti, je chybou posilující naše vlastní ego. To se negativitou sytí a roste. Duchovní růst je v takovém případě silně zbrzděn nebo je vůbec nemožný. Ten druhý, jehož prostřednictvím nás nepříjemnost postihla, není jejím původcem. Je pouze jejím nositelem. Jeho prostřednictvím nám život ukazuje na naše vlastní chyby a naléhá, abychom se zamysleli, uvědomili si a realizovali správné závěry. Kdyby se nevyskytl onen dotyčný, našel by se jiný člověk a situace by byla tatáž.

Z nepříjemností je třeba brát si poučení. Pokud samozřejmě nechceme opakovaně stoupat na stejné hrábě, kdy se nás život pokouší něčemu naučit a my se poučit nechceme. Nic nás nepřiměje k zamyšlení, přednost dáváme obviňování jiných, nejsme schopni vyvodit správné závěry a pokračujeme v dělání hloupostí. Pak je ovšem život nucen učit nás za pomoci stále tvrdších situací. Může to dojít hodně daleko a může to být velmi bolestné.

Jak získat poučení z nepříjemné situace?

Prvním krokem je přijetí situace takové, jaká je. Bylo o tom už řečeno mnohé, v daném kontextu je však důležitý zejména tento pohled: „Toto jsem já sám do svého života přivolal, já sám, svými myšlenkami, slovy a jednáním“. To je jediný zodpovědný postoj, otevírající dveře moudrosti. Jiná cesta k ní nevede. Svalovat vinu či odpovědnost na jiné, na pánaboha, na smůlu a tak dále, to je cesta úpadku, nikoli cesta duchovního růstu.

Druhým krokem je odhalení své chyby, příčiny nepříjemné situace. Chce to pečlivý rozbor. Člověk si ani nemusí hned vzpomenout, pochopit či uvědomit si, které jeho jednání, jaký skutek mohl onu nepříjemnost přivolat, tím spíš, jestliže k tomu nedošlo v tomto životě. (Ego se pokusí zneužít tohoto faktoru k zastavení rozboru situace.) Avšak stále myslete na jedno: nic není náhodné. Zamyslete se. Na který projev egoismu vám život prostřednictvím nositele nepříjemnosti ukazuje? Který záporný nebo dráždivý rys v povaze toho druhého vyvolává vaši reakci? Neprojevilo se snad vůči někomu jinému právě takhle vaše ego? Jestliže vás něco v tom druhém popouzí, jestliže to ve vás vyvolává nepříjemné reakce, je zřejmé, že máte stejný rys. Je třeba zjistit, co to je. Hledejte a najděte ho.

     
Třetí krok spočívá v odstranění odhaleného prvku vlastního ega. V životě je možné ho postupně vystopovat, uvědomit si ho a nechat postupně vymizet. Můžeme také cílevědomě klást odpor tomuto aspektu, záměrně akcentovat opačný, kladný rys povahy. Vyzkoušet můžeme různé varianty.

Ještě na doplnění k druhému kroku: vnější svět je odrazem světa vnitřního. Řekni mi, jak vidíš svět a já ti řeknu, jaký jsi. Vidíme ve druhých to, co je v nás samých. Ukaž mi svého přítele a já ti řeknu, jaký jsi. A tak dále.

Pokusy změnit toho druhého bez toho, že bychom se změnili sami, jsou projevem ega. Je to nerozumný egoismus. Z povahy věci vyplývá, že takový přístup nezabere. Změňte sami sebe a změní se i ostatní. V krajním případě se změní váš vztah k nim a jejich jednání vám přestane vadit, problém zmizí. Proto chcete-li změnit vlastní život k lepšímu, začněte u sebe. Všechny ostatní možnosti prohrávají.

=========
Nic v životě není náhoda. Příhody dvou andělů.
Obchod štěstí. Východisko se najde vždycky.

Více pro dobrou náladu: