Dost často své dceři opakuji: „Nezačínej třetí větou!“
Má totiž ve zvyku posadit se ke stolu a ihned se s uraženou lítostí v hlase ptát: „Proč já nemám chleba???“
„Tohle je až třetí věta, kterou máš říct, miláčku. Ta první je: ‘Dejte mi prosím vás taky chleba.’ V osmdesáti případech ze sta je tím problém ihned napraven.
Druhá věta zní: ‘Promiňte, ale říkala jsem, že bych chtěla chleba. Možná jste mě jste mě přeslechli.’ Pravděpodobnost, že ten chleba dostaneš, je teď pětadevadesát procent.
A teprve když ti ani po tomhle nikdo chleba nedá, můžeš pronést tu svoji třetí větu: „Proč jsem nedostala chleba???“ Nejspíš ji ale nebudeš potřebovat.
Vždycky, když se tě začíná zmocňovat strašlivé rozhořčení, nespokojenost a hněv kvůli něčímu chování, nejprve se zeptej sama sebe — řekla jsi tomu člověku, že něco chceš, nebo že něco nechceš? Může mít vůbec tušení, že jsi s něčím nespokojená? I když nám to může připadat nespravedlivé, lidé se mnoha věcí dopouštějí nikoli proto, že by nám nějak aktivně přáli něco špatného, ale čistě jen proto, že jsou zaujati sami sebou a nevidí důvod vmýšlet se do nás, do našich velejemných osobních strun a super citlivých nervových zakončení. Jsou však schopni učinit velmi mnohé v náš prospěch, jestliže využijeme daru, jehož se nám dostalo, totiž přímé řeči, a dáme jim vědět, co bychom si přáli.
Alika Kalajdová
Nic v životě není náhoda. Příhody dvou andělů
Prosil jsem Boha, ať ztrestá mého nepřítele…