Nevyžádané rady a jiné věci, které je líp nechat si pro sebe

Že nevyžádaná rada nebývá vítaná, je obecně známý fakt. Přesto však to může být rada dobrá. Když vám místní bez vyzvání radí, abyste neskákali šipku do tohohle jejich rybníka, protože je moc mělký, je nejspíš dobré poslechnout. To však nic nemění na tom, že lidé obecně mají tendenci poslat vás i s dobrou radou ke všem čertům, pokud vám o ni sami neřekli. A když se vás na něco ptají, neznamená to ani zdaleka, že jsou vždycky ochotni vaši odpověď vyslechnout. Tak o čem se vlastně dá mluvit, abychom někoho nenaštvali?

KRÁTKÝ SEZNAM VĚCÍ, O KTERÝCH BYCHOM NEMĚLI MLUVIT NIKDY.

Nikdy neposuzujte cizí děti – jedině pokud jejich rodiče sami zavedou hovor tímto směrem. A i tehdy je to téma velice riskantní. Mluvte obecně, nebuďte konkrétní, leda byste snad omdlévali nadšením nad tím, jak jsou jejich děti skvělé. Dvojnásob toto varování platí pro ty, kdo sami děti nemají.

Neveďte sáhodlouhé řeči o svojí úžasné dovolené, bohatém osobním životě, přestavbě kuchyně nebo novém podrazu vašeho šéfa, pokud jste k tomu nebyli přímo vyzváni. A i pak buďte VELICE struční. Není lepší způsob, jak vylidnit místnost, kde se lidé baví, než vést podobné hovory.

Nevykládejte žádné podrobnosti svého minulého vztahu současnému partnerovi, ani kdyby se vás vyptával. Změňte téma. Udělejte to šikovně, ale jednoznačně.
Potlačte okamžitě a nemilosrdně svůj famózní nápad vyprávět společnosti kolem stolu, co se vám na dnešek zdálo. Zvláště, máte-li na jazyku slova: „Na dnešek se mi zdálo něco strašného (divného, směšného) …“

Odpusťte si radostné zavýsknutí, jestliže zjistíte, že člověk, kterého vám představují, je lékař nebo právník. Ti nebožáci už předem vědí, jak to dopadne… ani na dovolené, ani v krápníkové jeskyni nebo před katedrálou Santa Maria del Fiore ve Florencii si neodpustíte promluvu o svých problémech s upřímným přesvědčením, že podobnou zkušenost si jistě rádi zařadí do svého portfólia. Věřte, že ani podivný podvečerní tlak pod levým žebrem, ani sousedovy slepice zobající vaše travní semínko nejsou tím, po čem tito odborníci mimo svá pracoviště prahnou.

Dopustit se před začínajícím spisovatelem ohlasu na jeho prvotinu? Ani náhodou! Tohle nedělejte NIKDY. A také nikam neposílejte vlastní povídky či jiné rukopisy bez předchozí dohody. Buď skončí rovnou v koši, nebo se příjemci budou naopak cítit zavázáni poskytnout vám recenzi, která nejčastěji ze všeho bude jen velmi chabě zamaskovaným výsměchem. Dobře vám tak.

Totéž platí o fleškách či discích zaplněných hudbou, kterou jste složili, nebo snímky, které jste pořídili. Buď čekejte, až vám o ně někdo řekne, nebo se připravte nést drsné následky.
Nejnebezpečnější ze všeho je odpovídat na otázky, které vám nikdo nepoložil. Než začnete mluvit, zabrzděte a zamyslete se: co vlastně ode mě chtějí slyšet tihle lidé? Na co čekají, co doopravdy potřebují? A chtějí ode mě vůbec něco slyšet? Uklidnit, dodat ducha, srazit elán, nebo říct konečně pravdu?

Tohle pravidlo dodržujte jak v osobním styku, tak i pokud jde o celou skupinu lidí, například pracovní tým nebo společnost, která se baví. Funguje spolehlivě i v komunikaci s celým světem…

Jenomže… víte co? Nejlepší knihy a filmy paradoxně vznikají právě jako odpovědi na otázky, které ještě nikdo nestihl položit.

Janet Bartolus