Lidské srdce už takové bývá. Má strach uskutečnit své největší sny, protože si myslí, že si je nezaslouží, nebo že to nedokáže. Strach z utrpení je horší, než utrpení samo. Žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s Věčností.
Každý okamžik hledání je okamžikem setkání.
Každý člověk na Zemi má poklad, který na něj čeká, řeklo Srdce. My o těch pokladech ani moc nemluvíme, protože lidé už je netouží najít. Říkáme o nich jenom dětem. Pak už necháme na životě, aby vedl každého k jeho osudu. Bohužel však jen málokdo jde cestou, která mu byla určena. Ostatním svět připadá hrozivý, proto se také hrozivým stává. A tehdy my, lidská Srdce, mluvíme stále tišeji. Nikdy neumlkneme docela, ale snažíme se, aby naše slova nebylo slyšet. Nechceme, aby lidé trpěli proto, že neslyšeli hlas svého Srdce.
Než se sen uskuteční, Duše Světa zjišťuje, zda byla osvojena všechna její naučení. Dělá to proto, aby lidé spolu se snem mohli získat také všechny znalosti, které se na jejich cestě vyskytly. A právě tady spoustu lidí zradí odvaha. V jazyce pouště se tomu říká „zemřít žízní, když oáza už je na obzoru“. Hledání vždy začíná Příznivým Začátkem. A končí právě touhle zkouškou. Nejtemnější je hodina před úsvitem.
Nevíme nikdy, jaké poklady jsou před námi. Protože lidé většinou na poklady nevěří.
Z „Alchymisty“ Paulo Coelha
Pohádka o Městě studní
Dobrodružství v Nebeské kanceláři, aneb Jak jsem se naučila snít