Na co nechceme myslet, ale měli bychom

Všichni víme, že jsme smrtelní. Je to jeden z projevů lidského vědomí. Většina z nás už má zkušenost se smrtí někoho blízkého a jsme si vědomi, že jednoho dne zemřeme také. Ať už se k tomuto jevu stavíme jakkoli – jako ke konci, jako k počátku či jako k přechodu, drtivá většina lidí nemá ve vědomé paměti uloženu zkušenost prožitku této převratné události.

Také proto většina z nás dává přednost abstrakci od této myšlenky až do doby, kdy se smrtí setkáme tváří v tvář. Někdo to prožije jako osobní otřes, jiný jako zkušenost někoho blízkého.

Vědci se zabývali sledováním skupiny lidí, kteří se zřekli obecně přijatého standardizovaného systému budování kariéry. Raději hledali a vytvářeli podmínky, v nichž naplno prožívali radost ze smysluplného života. Jednou z věcí, která snahy těchto lidí spojovala, bylo každodenní pomyšlení na vlastní smrtelnost. A to nejen ve smyslu intelektuální úvahy. Soustřeďují na tuto skutečnost pozornost každý den.

Nikdo z nás přesně neví, kdy se nit jeho života přetrhne. V nové a poslední životní zkušenosti, zkušenosti smrti, mu však může být oporou vědomí, že překonal obavy, sociální normy i těžké okolnosti a dokázal uskutečnit svůj Sen. Že svůj život prožil podle svých vlastních vnitřních hodnot, s chutí a pořádnou vervou. Že jeho život měl smysl.

Následující čtyři myšlenky vám pomohou prožít každý den tak, abyste před tváří smrti nemuseli litovat svých rozhodnutí a činů. Upírají vaši pozornost na skutečné hodnoty.



1. Udělat pro někoho alespoň jeden dobrý skutek nezištně .

Čím se v daném kontextu liší nezištný skutek od zištného? Tím, že když někomu pomáháte, nesledujete žádný konkrétní cíl. Cílem je prokázat dobro a dál na ně nemyslet. Za jakých okolností se k vám vrátí, není starost vaše, ale Vesmíru.

2. Být spokojen s dnešním dnem.

Žít výhradně naléhavými většími i menšími úkoly, důležitými a megadůležitými záležitostmi, odškrtávat jednu po druhé a skládat úroky sami sobě i nadřízeným, znamená život v poklusu. Život pro budoucí spokojenost, která se v plné míře nikdy nedostaví. Při takovém životním způsobu se štěstí vyskytuje epizodicky. Má podobu každoročního pobytu v lázních, nebo třetí sklenice vína, případně něčeho silnějšího při pátečním posezení s přáteli.

Život totálně podřízený cílům odkládá spokojenost až na den, kdy: „dokončím vysokou“, „najdu si novou práci“, „založím rodinu“, „budu mít děti“, „postavím si dům“, „vydělám milión nebo miliardu“, „až půjdou děti do jeslí, do školky, do školy, až dodělají vysokou“ atd.

Život však probíhá právě tady a právě teď. Musíme se naučit vychutnávat si přítomnost. Nehonit se za budoucností nabízející horizonty stále nového pachtění.



3. Prožít smysluplný den.

Příroda má své cykly a pokud se jí umíme řídit, získáváme rovnováhu. Jsme aktivní a dosahujeme výsledků, pokud vnější i vnitřní síly pracují v souladu. Jestliže se ovšem vrháme do boje a klademe odpor, když veškerá příroda nám napovídá, abychom se uvolnili a nechali věcem jejich průběh, výsledky nebudou stát za vynaložené úsilí.

Jestliže každý stav, ať už aktivitu nebo relaxaci, prožíváme vědomě, je každé naše jednání stejně hodnotné. Uvědomělý přístup brání pocitu, že potřeba odpočinku je projevem lenosti a vysoká aktivita v práci znamená útěk od nevyřešených vnitřních otázek. Je čas sít a čas sklízet. Každé z těchto jednání má svůj hluboký smysl.

4. Co je to nejhlavnější, co bych měl dnes udělat, představím-li si, že večer už tu nebudu?

Toto je završující prvek zapojení reality vlastní smrti do každodenní praxe. Otázka pomáhá stanovit si priority každého dne. Dostáváme se do souladu s vlastními vyššími hodnotami a dosahujeme citové vyrovnanosti.

***

Pěstujete podobnou praxi? Jaký je váš vztah ke smrti? Máte vlastní, se smrtí nějak spojenou tranformační zkušenost? Podělte se v komentářích, abychom pokračovali v posouzení tohoto důležitého tématu.