Když se ohlížíme zpět, těžko chápeme, jak jsme se vůbec mohli dožít dnešního dne.
V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů.
Lahvičky s léky neměly bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříně se nazamykaly vůbec.
Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastikových lahví.
Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza! Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkýnek a koleček od kočárků a teprve když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Až když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šípku, poznali jsme, že bez brzd to není ono.
Z domova jsme odcházeli ráno a po škole si hráli kdoví kde venku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvěcely první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly. Děsná představa.
Občas jsme se pořezali, zlámali jsme si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nikoho nežaloval. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. Vzpomínáte? A kolikrát jsme se poprali a chodili s modřinami! Jenže jsme si jich nevšímali.
Cpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho neztloustl, protože jsme věčně někde lítali a hráli si. Z jedné láhve pilo x lidí a nikdo z toho rozhodně neonemocněl. Neměli jsme play stationy, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety, ani Internet. Koukat na filmy jsme chodili k tomu, kdo měl doma televizor – žádná videa tenkrát taky nebyla.
Zato jsme měli kamarády. Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli klacíky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta, hráli na honěnou, vysedávali jsme na lavičkách v parku nebo na zábradlí u školy a bavili jsme se o všem možném. Když jsme s někým chtěli mluvit, prostě jsme šli k němu, zazvonili nebo zaklepali, otevřeli dveře… Rovnou! Bez dovolení, bez doprovodu, bez ochrany! Sami v tom krutém a nebezpečném světě! Jak jsme to vůbec mohli přežít?
Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s klacky a starými tenisáky, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme polykali i s peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst.
Každý se zkusil aspoň jednou zapsat do fotbalového mužstva, nebo na hokej, holky na gymnastiku… ne každý se tam dostal. Učili jsme se vyrovnat se zklamáním.
Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat.
Naše pokolení dala světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a tvořit něco, co tu dosud nebylo, prostě to neexistovalo. Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším zacházet.
Jste-li jedním z těchto lidí, pošlete článek přátelům, ať také zavzpomínají na dětství a mládí a porovnají své vzpomínky se vzpomínkami vrstevníků.
Věnováno všem holkám přes 50, s láskou
Návrat – krátký animovaný klip o návratu do dětství
Ježek. Příběh o marnosti. (K zamyšlení).
Ano vše zde popsáno je svatá pravda! A ještě dodám pionyrske tábory. Jezdil 2 ročně jarní a letní. Samo byl jsem jiskra, pionyr.Byl i v NDR v Drážďanech i tehdejší Jugošce v Zadaru. Těch zážitků bylo a navždy zůstanou ve vzpomínkách. Když to v pravím svým synům, kterým je 22 a 20 let, tak si myslí, že žil na nějaké planetě Puntanele??a že prý měl smůlu, že nebyly počítače, mobily atd. A já že oni mají spíš smůlu že je mají. Tak to je život A my máme to štěstí, že jsme prožili dětství za komoušu a zároveň nový svět po převratě. A můžeme porovnávat. Zdravím vás vzpomínejme společně.
Milý pane linku,to jsou fakta a k tomu není třeba žádného komunistu.
Až se mi zatajil dech, jak to na mě pasuje. Ve víru života jsem úplně zapomněl, že jsem měl takové dětství a měl jsem to rád. Pozor ovšem to né kompletní dětství, to se skládalo i z nepříjemných věcí. Zajímavé, že to krásné jsem vypudil a to špatné si pamatuji. Můj rok narození 1956.
A je do dnes naco vzpomínat, měli jsme život bohatší na reálné fyzické zážitky na na ty virtuální -((
Za mě krásná doba…
JO, JO, JAKO DĚTI JSME SI HRÁLY NÁDHERNÉ HRY V PŘÍRODĚ,VÁŽILY SI JÍ. STOPOVAČKA A TO NA NĚKOLIK KILOMETRŮ , A PODOBNÉ HRY.
Ani ne 60ta leta chvili po valce ale bylo nam fajn,bylo nas kolem dvaceti deti a jak jsme si uzivali stacili nam teplaky kecky triko a doma nas opravdu videli az se zaclo smrakat,krasa doba to byla.
To byly nádherné časy.každé léto jsem jezdila na 3 týdny na tábor.S rodiči na 14 dní pod stan.S klukama jsme hráli fotbal a stavěli jsme bunkry a hrady…celé dny jsme trávili venku…Kéž by se to alespoň na chvíli mohlo vrátit..
prave tato „statecna generace“je generace dnesnich uzkostnych rodicu,kteri tato nova pravidla stanovili. Nejsou to deti narozene po 90 roce co si kazi detstvi, jsme to my ta „statecna generace“co jim ho diky hororovym zpravam z TV a internetu kazime a jsme to my co deti rozmazlujeme a kupujeme jim pocitace, mobili atd…Dnesni deti vlastne za nic nemuzou……
No něco na tom bude andrejko
Taky si to pamatuji a bylo to moc fajn každý měl ho…. a po revoluci díky podnikání atd. Se kamarádství vytratilo 🙁 smutný moc smutný
Vzdycky,kdyz tohle uz ponekolikaty ctu, dostanu touhu to okomentovat,jakej komunista tohle musel napsat.Uz ten blabol zahodte.A pod nim reklama na sebejisteho psychologa Kalinu.No jo.Uz to prectem vsecko.Svobodne detstvi nam dalo pevne zaklady 🙂
At last! Someone who unsasdtendr! Thanks for posting!