Jak přimět dítě, aby „rádo četlo“?

dire-cte-big

Nedávno jsem byla na rodičovské schůzce. Monika tamto, Nela zase tohleto, paní učitelka se vyjadřovala postupně ke všem, jak už to tak chodí. A najednou prý – Vojta – to je jediný žák, kterého mohu pochválit za slovní zásobu i čtení. Nejspíš hodně čte, viďte? – Celá třída se na mě svorně podívala zpytavými rodičovskými zraky. Málem se červenám a snažím se nenápadně se zasunout pod lavici. Něco ve mně mi říká, že bych se měla omluvit, vysvětlit, fakt už se takový narodil, hrozně rád čte, všechny děti jsou normální, ale to moje zkrátka…

Schůzka skončila. Ocitla jsem se doslova v obklíčení a všichni se mě ptali na jediné: JAK JSTE TO DOKÁZALA. ŽE RÁD ČTE ?

Pochopila jsem, že jde do tuhého. Stojí tu kupa matiček, div ne s notesy v rukou, jen aby si podrobně zapsaly můj referát na téma „jak jsem svého syna naučila milovat knížky“. Už předem jsou nažhavené, aby můj postup patřičně setřely, protože všechny běžné postupy ony už přece bezúpěšně vyzkoušely, takže to musí být něco hrozného. Pokouším se jim zcela vážně vysvětlit, že DONUTIT člověka, aby cokoli miloval, prostě nejde. Jenomže mě nějak nechtějí chápat. Vždyť můj syn přece rád čte, ne? Takže se mi nějak podařilo ho k tomu donutit. Jak?

Rozvinul se kouzelný dialog.

– No, víte, on vidí, že všichni doma pořád čteme. Já, manžel, babičky… Vidí to a čte taky. Barák je plný knih…

– My máme taky v domě plno knih, už tchán sbíral knihy do knihovny, a to se tenkrát ještě knihy špatně sháněly, stál ve frontě … Tři skříně plné knih, spoustu jich ještě nikdo ani neotevřel. Ten náš by si mohl cokoli půjčit! A to ještě pořád kupujem časopisy, detektivky… Jenomže kluk radši sedí u televize!

– My televizor nemáme…

– ?!

– Opravdu, nemáme. Nijak nám to nechybí, my si raději čteme.

Takhle se zřejmě dívali naši prvobytně pospolní předci na šamana, který pouhým pohybem ruky zastavil tygra šavlozubého. Jaký hrdinský mateřský čin! Zříci se televize, jen aby dítě četlo!!! Takové sebezapření!!!

– A jak trávíte večery?

– No… třeba si povídáme…

– A o čem? My si povídáme o tom, co jsme viděli v televizi!

     
– Co se komu za den přihodilo, koho jsme potkali, o čem s ním mluvili… Bavíme se o knihách, které jsme četli. Taky máme doma zvířátka, každý má svoje koníčky, já například vyšívám…

– A TO MÁTE DOMA POŘÁD TICHO?!

– Ne, proč? Pouštíme si muziku, na počítači.

– A co zprávy?

– Internet, rádio… Po pravdě řečeno, nijak na zprávách nelpíme. To nejdůležitější se dozvíme z rádia a nějaké drby o celebritách a katastrofy nebo tomu podobné nás nezajímají.

– Ale… vždyť potom nevíte, co se ve světě děje…

Už se na mě nedívají jako na nebeské stvoření, ale jako na nebezpečného psychopata.

– A to vašemu chlapci neschází kreslené filmy? Děti to přece milujou!

– Dívá se na počítači.

– A co seriály? Náš kluk pořád sledoval pavoučího muže, teď zas kouká na nějaké roboty…

– Náš si čte, to ho zajímá víc.

– No to nevím… KNÍŽKA že by byla pro kluka zajímavější než roboti…?

– Je to tak!

– A na počítač ho pouštíte?

– Jistě, má svůj.

– Ale nedovolíte mu, aby si celý den hrál na play station?

– On o to nestojí, víc ho berou knížky.

– Jak to?

– No, knížky ho prostě víc baví!

– No to snad ne… vždyť je to ještě dítě, jak by ho mohly víc bavit knížky?

– A co čte? Co třeba teď zrovna čte?

– Teď čte Poláčka.

– Poláčka?!



– Vyměňují si rozhořčené poznámky… Poláčka… ten snad psal pro dospělý! To je nějakej jinej asi… Vždyť to bylo ještě někdy před válkou… o tý žirafě jak psal…

Z osmi matek ani jedna nevěděla nic o kouzelných dětských knihách Karla Poláčka! Ani jedna jediná!

Znaly Harryho Pottera. Ale i toho jejich ratolesti viděly jako film. Knihy nečetly.

– Ale přece jen, JAK JSTE HO K TOMU PŘIVEDLA, ŽE TAK RÁD ČTE?

– A vy sama čtete ráda? – zeptala jsem se s pocitem zoufalství.

– NO…OBČAS SI NĚCO PŘEČTU, ALE SPÍŠ ČASOPISY… NĚJAKOU POVINNOU ČETBU, TO UŽ MÁM ZAPLAŤ PÁNBU ZA SEBOU!

S tím jsme se rozešly. Ony šly domů, k televizoru, sledovat jako všichni normální lidé nekonečné seriály. A já jsem šla domů za mužem a za synem a za naším zvěřincem. Do předpotopní rodiny, v níž není televize, jenom knížky. Všechny už mockrát otevřené a čtené.

Asi si něco přečtu….

=========
Než budete křičet na své děti …
Co by udělala moje maminka?
Vyprávění o obyčejné lidské laskavosti

Více pro dobrou náladu: