Jak přestat litovat ztracených příležitostí

Myslím, že mnohým z vás připadá, že každou chvíli propásnete nějakou příležitost. Kolega ze studií je generální ředitel a vy jen obyčejný textař v reklamce. Třídní hlupáček ze školních let si koupil už dvě auta a vy máte jedno staré plus kolo. Všichni kolem pořád někam cestují, živí se kaviárem a jahodami se šampaňským, fotí se s hvězdami a paří v klubech, o všem mají přehled, zatímco vy jste lúzr.

Tak je to ovšem jen ve vaší hlavě.

Proč se to děje?

Na vteřinu se zastavte a vzpomínejte: odkud to všechno víte? O těch autech, jahodách se šampaňským a hvězdách… Jsem si jist, že jste jen další rybou, která se chytila na udici virtuální reality sociálních sítí. Lidé, které jste si povýšili do ranku elity, smýšlejí sami o sobě přesně stejně jako vy o sobě. V přepychových kancelářích nadnárodních společností si pouštějí videa a závidí chlápkovi, který strávil půl roku na tropickém ostrově. Ten zatím na svém ostrově listuje fotografiemi přepychových kanceláří obrovských nadnárodních koncernů a přemítá, že jemu se nikdy nepodaří dívat se na město ze 45. poschodí obchodního centra a dostávat vánoční prémii, umožňující umořit většinu dluhu za auto.

Jak ten chlapík z ostrova, tak „šťastlivec“ z kanceláře píšou o sobě na síti jen to nejlepší: restaurace, limuzíny, hvězdy, nákupy, cesty. Věnujete těmto lidem stálou pozornost, přitom ale poznáváte sotva 10-20% jejich reality, pouze její nejlepší část. Mládenec z ostrova nemá tušení, že „šťastlivec“ je na tom zdravotně dost bledě, protože vede absolutně nezdravý způsob života. Každý den se vyskytuje někde, kde by nejradši nebyl vůbec, nebo alespoň o něco míň, aspoň o jeden jediný den. Své dítě prakticky nevidí. Mládenec z ostrova se na síti jistě nepochlubí, že mu po domě běhá obrovský hmyz, že musí na všem škudlit, že je nikým v zemi, v níž všichni mají mnohem méně práv než tam, kde byl doma a odkud tak hrdě odejel.



Co máme dělat?

Jestliže se zápalem pracujete na na nějakém projektu, nápadu, na věcech, které vás baví,které vám nedovolí ani usnout, do kterých jste ponořeni, nemůžete nic propást. Ani ten chlapík na ostrově, který si zřídil svůj blog a vydělává na něm nějaké minimální peníze, ani kancelářský šťastlivec vedoucí nekonečný boj s korporátní byrokracií nic nepropasou a nejsou žádní lúzři.

Lúzrem je pouze ten, kdo má ustavičnou nutkavou potřebu dokazovat všem ostatním, že je lepší, než ve skutečnosti je. Snaží se to dokazovat na sociálních sítích a platí za to ohromnou cenu. Pocítit ji je stejně složité, jako vnímat zvýšenou dávku radiace, která zabíjí pomalu a bez důkazů.