Hledat je třeba srdcem

— Je to pravda, že jsi kdysi byla krásná jako bohyně?

— No ano ‒rozesmála se stařena a oči se jí zaleskly slzou vzpomínky.

‒ Byla jsem krásná. Říkali, že velmi. Nápadníky jsem odháněla jako dotěrné mouchy. A navíc jsem byla laskavá, chytrá a věrná…

— Proč tedy tvůj muž odešel za jinou? Copak byla lepší než ty?

— Lepší, nebo horší. Jaký je v tom rozdíl? Je to snad důležité? Měla prostě něco, co jsem já nikdy neměla a mít nemohla.

— Co to bylo?

— KOUSÍČEK JEHO SRDCE. Ten kousíček vždycky patřil jí. On patřil jí a ona jemu, chápeš? Bůh je tak stvořil. Oba naráz. V jednu chvíli. Ne v tomhle životě, ale kdysi strašně dávno, před tisíci, možná i miliony let… JEDEN VE DRUHÉM POZNALI SAMI SEBE. To je ta nejsilnější přitažlivost v celém Vesmíru. Nic se jí nemůže postavit do cesty, ani krása, ani moc, ani sláva, ani bohatství. Dokonce i sama smrt je před ní bezmocná.

Když zemřou, narodí se znovu, aby hledali a nacházeli jeden druhého, aby byli spolu, dokud jejich srdce opět nepřestanou bít. Je to taková VĚČNÁ HRA. Nikdo neví, kde má začátek a kde konec. Hrajou ji naslepo, zamotávají se a pletou, ztrácejí rozum. A pak najednou – setkají se, poznají jeden druhého a všechno, co bylo, všechny překážky na jejich cestě se rozplynou jako dým.

— Jako kdybys jistě věděla, o čem mluvíš … Tys taky měla někoho takového? Toho pravého, který byl TVŮJ A NAVŽDY TEN JEDINÝ?

— Měla. Ale v tomhle životě jsem ho ještě nenašla. Moc pozdě jsem pochopila, že hledat je třeba srdcem…“