Žila, byla starší žena, která měla dva velké džbány. Zavěšovaly se na dva opačné konce vahadla, které nosila na rameni. Jeden džbán byl prasklý, ale ten druhý byl nepoškozený a vždycky se do něj vešla plná dávka vody. Na konci dlouhé cesty od řeky k domu té staré ženy byl džbán s prasklinou plný vždycky sotva z poloviny.
Během dvou let to tak chodilo každý den: stará žena přinášela domů vždycky jen půldruhého džbánu vody. Dokonalý džbán bez praskliny byl patřičně hrdý na svou práci, a chudák džbán s prasklinou se za svůj nedostatek styděl a byl celý nesvůj z toho, že je schopen plnit jen polovinu toho, pro co byl vyroben.
Když uplynuly ty dva roky, které ho zřejmě definitivně utvrdily ve vlastní neschopnosti, obrátil se prasklý džbán na ženu: Opravdu se stydím za tu prasklinu, ze které po celou cestu k tvému domu vždycky utíká voda.
Stará žena se zasmála: A jestlipak sis všiml, že na tvé straně cestičky kvetou květy a na straně toho druhého džbánu ne? Na tvé straně cesty jsem zasela semena květin, protože jsem věděla o té tvé vadě. Takže každý den, když jdeme domů, zaléváš květiny. Už dva roky se tak těším z květin a mohu si jimi zdobit příbytek. Kdybys nebyl takový, jaký jsi, tahle krása by vůbec nebyla.
Dojemný příběh o Lásce a Rozchodu
Jak okolnosti mění lidi – příběh k zamyšlení
Obchod splněných přání – k zamyšlení