Dovolit někomu, aby se o nás staral, je jednoznačný projev důvěry, znamená to pustit toho druhého do svého neideálního světa. Umění přijímat je o odvaze a vnitřní síle. Ve skutečnosti je vlastně velkou otázkou, kdo je silnější — zda ten, kdo umí dávat, nebo ten, kdo umí přijímat.
Jestliže přijímáš mou pomoc a péči, znamená to, že přijímáš mě. Poskytuješ mi tak možnost cítit se být mužem. Mužem vedle ženy. Chci vidět, že mám pro tebe cenu. Že mě potřebuješ. Že nejsme žádní kyborgové. Že jsme živí.
Dovol mi ti pomoci…
– Můžu přijet?
– Ne.
– Proč?
– Jsem nemocná.
– Tím spíš. Nepotřebuješ něco, nemám ti něco přivézt?
– Ne, já si poradím, nechci, abys mě viděl takhle – nemocnou a šerednou.
– A když tě uvidím, tak co? Přestanu tě v tu ránu milovat?
– Jasně, každý chce milovat jenom ty zdravé a krásné.
– To znamená, že ty sama si myslíš, že cenu má fakticky jenom to, jak člověk vypadá? Že se lidi milujou jenom kvůli tomu, jak vypadají?
– Nevím… Já prostě chci pro tebe být jako sluníčko, které hřeje, dělá radost a něco dává, ale teď ti nic dát nemůžu, nemám vůbec žádnou sílu.
– Hm… ale co když i já chci pro tebe být sluníčkem? A právě teď se o tebe chci starat?
– To je hloupý nápad, říkám ti, že jsem nemocná a vypadám hrozně. Ale to nic, za pár dní budu zas jak rybička a uvidíme se.
– Ale já nepotřebuju rybičku, já potřebuju tebe. Nemocnou, hezkou, ošklivou, zdravou, slabou, silnou… všelijakou! Živou ženu a ne jenom „ženu, která je vždy OK“ z nějakého časopisu. Upřímně řečeno mě spíš ženy, které jsou vždycky ve všem OK, děsí. To nejsou žádné opravdové ženy, ale nějací roboti bez ducha. Místo očí jim svítí žárovky.
– To jsi řekl legračně, roboti… Ale co když si opravdu poradím sama? Za chvíli se dám do kupy a budu zas v pořádku.
– Možná jsi trochu nafoukaná, ne? Když člověk dává, působí to tak ušlechtile, jako by ho to pozvedne… Je jakoby silnější a velkodušnější než ten, kdo bere. Takže podle tebe v takovém případě si zasloužíš respekt a je za co tě milovat. Ale když bereš, když přijímáš, jsi slabá a ztrácíš na ceně, ano?
– No, něco na tom asi je…
– A mám já pro tebe nějakou cenu?
– Ano, velikou.
– Tak mi to ukaž, dovol mi, abych se o tebe postaral, abych svým sluníčkem zahřál to tvoje. Dopřej mi, ať cítím svoji sílu a cennost, když ti něco dávám. Zkus pobýt v té přijímající roli… Co pro tebe můžu udělat?
– Já… Já… nevím… Jsem zvyklá dělat všechno sama… neumím si to jinak představit a teď mi není dobře a nemám ani jak se ti odvděčit…
– Poslechni, ta důvěra, kterou mi tím projevíš, to bude pro mě ten nejlepší vděk. Dovolit někomu, aby se o nás staral, je jednoznačný projev důvěry, znamená to pustit toho druhého do svého neideálního světa. Umění přijímat je o odvaze a vnitřní síle.
Ve skutečnosti je vlastně velkou otázkou, kdo je silnější — zda ten, kdo umí dávat, nebo ten, kdo umí přijímat… Ale o to teď nejde.
Jestliže přijímáš mou pomoc a péči, znamená to, že přijímáš mě. Poskytuješ mi tak možnost cítit se být mužem. Mužem vedle ženy. Chci vidět, že mám pro tebe cenu. Že mě potřebuješ. Že nejsme žádní kyborgové. Že jsme živí.
– Tak přijeď…
Irina Bolotová
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Příběh dospělé lásky
Jsou lidé, kteří vás přes veškerou vaši
