10 věcí vnášejících do života život

do-zivota-zivot

Jsou na světě některé věci, které vyžadují čas a někdy i peníze. Co nám přinášejí? Pocit, že žijeme. Že nejsme digitálním kódem v nějakém elektronickém udělátoru, představou lidí kolem nebo jen zaměstnancem zajišťujícím určitou sumu povinností, ale skutečným živým člověkem z těla a krve. S bijícím srdcem a neklidnou duší stvořenou ke štěstí.

Uvědomte si, že si můžete dovolit trošku přepychu. Přepychu být živí.

Přepych živého ohně

Plamen se třepotá na knotu, záblesky se odrážejí v okenních sklech. Ve městě je to s otevřeným ohněm složitější. Ale když si na parapet postavíme vedle sebe pár svíček a děláme vedle nějakou klidnou práci, nebo jen tak sedíme a díváme se do jejich plamínků, cítíme něco pradávného, prvobytného, něco odvěkého. Něco opravdového.

Přepych živé hudby

Když na scénu přichází živý orchestr, tetelí se nám srdce nadbytkem té magie, která začíná. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik kouzla v sobě má smyčec? A housle samy? Nebo klavír? Kolik jen století vznikaly a zdokonalovaly se tyhle nástroje, jak dlouho vznikala veliká hudba! A teď ji budete mít přímo tady, živou, tihle lidé vezmou své nástroje a začnou hrát… Zatajte dech, tohle není záznam, ale sám život, který vzniká z těch zvuků přímo před vašima očima.


Přepych živých květin

Na parapetu stojí jedna jediná kytka v květináči a v městském bytě je hned více vzduchu. Péče o tohoto podnájemníka je minimální. Přesto vám zprostředkovává pravidelný kontakt se skutečností. Kytky se musejí zalévat. Je to zcela jednoduchý úkon – zalití rostliny. Pochází z tak dávných dob, že někdy bezděky pocítíme důležitost toho zalévacího rituálu. Bůh kdysi lidem přikázal vzdělávat Rajskou zahradu. Možná právě proto ta jednoduchá péče o květiny vnáší do našeho žití tolik života.

Přepych živých barev

Textura barvy kladené na papír probouzí v našem podvědomí neobyčejné asociace, odpovídající polotóny. I když malovat neumíte a od školních dob jste se ke štětcům a barvám ani nepřiblížili, zkuste to s papírem a vodovkami. Třeba jen abyste viděli, jak se barevné nitky rozlévají po papíře. Zažijte, jaké to je, dát barvu něčemu bezbarvému.

Dnes existuje spousta vzorů k vybarvení i pro dospělé. Zkuste je vybarvit!

Přepych živé přírody

Cesta do práce není procházka. Stejně jako cesta z práce domů. A cesta za nákupy už vůbec ne. Procházka je zvláštním způsobem obcování se světem. Kontaktem kvůli kontaktu. Kdy člověk jde do parku, aby poslouchal potok. A vidí pavučinky na větvích. A šlápne celou vahou do bláta, které jen vypadalo jako asfalt. A zatím je to hlína, je to zem, jejíž dotek dával sílu hrdinům bájesloví.

Přepych živé knihy

Nejsme proti technickému pokroku. A víme, do jak tenké čtečky se může vejít celá knihovna. Ale ta rozkoš doteku skutečných, papírových knih! Atmosféra po věky střežených příběhů, šelest zažloutlých stránek. Vůně starého papíru, řádky, které se dají cítit pod prsty, tiskařská barva písmenek, ilustrace…

Přepych živých materiálů

Náramek z růžového křemene. Dřevěný obrázek nebo odznáček. Lněná taška. Všechny tyhle zdánlivě nevýznamné drobnosti, ačkoli vyrobené rukou člověka, nesou v sobě mnohem víc z živé přírody a odvěkosti života, než nějaké plasty. Když se člověk dotkne chladivého povrchu kamínku, ví, že i on sám je součástí přírody. Součástí světa. Je člověk. Je živý.

     

Přepych živého dopisu

Dopis psaný rukou soustřeďuje myšlenky. Tiskneme propisku nebo tužku a v tom gestu jako by bylo soustředěno úsilí zachytit a vyjádřit myšlenku. Když myšlenky vyjadřujeme psaním, jako bychom s nimi měli bližší kontakt, než když slova jen tiskneme. Je mnohem skutečnější psát rukou, než jenom bušit do klávesnice. Trvá to déle a je to těžší, ale přece – sami cítíme rozdíl mezi knihou tištěnou a knihou psanou před staletími rukou…

Přepych meditace

Meditace nás promění. I ty nejkratší myšlenky a slova promyšlené vědomě se odrážejí v našem srdci jako světlo v zrcadle. Meditujte častěji, můžete k tomu zvolit jakékoli vhodné místo.

Přepych živého kontaktu

Jsme lidé. Živí lidé. Živý styk s jinými lidmi rok za rokem ztrácí svou hodnotu. V jedné ze svých početných antiutopických povídek stvořil Ray Bradbury svět, v němž se lidé spolu vůbec přestali stýkat. Mluvili pouze telefonem s těmi, kdo byli daleko. Těch, kdo byli vedle, si nevšímali. Postupně opouštěli realitu tohoto světa a ocitali se ve světě věčného čekání na setkání. Avšak i když k setkání došlo, nebyli na něm doopravdy přítomni, protože stále čekali ještě na nějaké další. A člověka, který vynalezl přístroj blokující funkci telefonů v autobusech, měli za šílence:

—Proč jste to udělal?

—Chtěl jsem, aby si lidé povídali.

Těžko je člověku samotnému. Ale s někým být doopravdy platí jen naživo. A zdá se, že se to opravdu stává přepychem. Možným a nutným.

Kéž bychom každý den svého života opravdu prožili.

=========
Sedm způsobů, jak změnit svůj vztah k životu
Jednoduchý návod na šťastný život

Více pro dobrou náladu: