Hledačem je ten, kdo cosi hledá; nikoli nutně ten, kdo nachází. Není jím ani ten, kdo jistě ví, co přesně hledá. Je jím právě a jenom ten, pro koho vlastní život je hledáním.
Jednoho dne byl Hledač náhle neklidný a pomyslel si, že by měl navštívit město Kammir. Hned začal s přípravami. Naučil se už přikládat velký význam oněm pocitům, které k němu přicházely z neprozkoumaných hlubin vlastní duše. Proto všeho nechal a vydal se na cestu.
Po dvoudenním putování prašnými cestami už v dálce viděl siluetu Kammiru. Zároveň vpravo od cesty směrem k městu zpozoroval o kousek výš jakýsi zelenající se ostrov, který hned vzbudil jeho pozornost. Když přišel blíž, spatřil zelený vršek s množstvím nádherných stromů, ptáků a květin, ohrazený nízkým plůtkem z leštěného dřeva. Pootevřená bronzová brána ho přímo vybízela, aby vešel.
Zapomněl v tu chvíli na město, na to, kam a proč se vydal, a podlehl vábivé možnosti odpočinout si na tomhle krásném místě. Vešel tedy dovnitř a pomalu procházel mezi bílými kameny, náhodně rozesetými mezi stromy.
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Jeho pohled poletoval jako motýl mezi vší tou krásou a každou chvíli ulpěl na jiné součásti onoho barevného ráje. Jeho oči byly očima Hledače, a snad proto si rychle všiml nápisu na jednom z kamenů:
Abel Tareg,
prožil 8 let, 6 měsíců, 2 týdny a 3 dny.
Hledač sebou mimoděk trhnul, když si uvědomil, že to není jen obyčejný kámen, že jde o náhrobní desku. Pocítil lítost nad dítětem, které žilo tak krátký čas. Rozhlédl se a zjistil, že také na sousedním kameni je nápis:
Jamír Kalib,
prožil 5 let, 8 měsíců a 3 týdny.
Teď byl Hledač otřesen. Toto krásné místo byl hřbitov a každý ten kámen označoval hrob. Začal číst nápisy jeden po druhém. Jeden jako druhý uváděly jen jméno a přesně sečtený čas prožitého života. Co však bylo nejstrašnější, že člověk, který žil ze všech nejdéle, žil jen o málo víc, než pouhých jedenáct let!
Byl tím objevem tak dojat, že usedl a dal se do pláče. V tom k němu přistoupil náhodný návštěvník hřbitova, bělovlasý stařík. Viděl Hledačovy slzy a ptal se, zda snad oplakává někoho blízkého.
— Ne, ne, nikoho blízkého — odpověděl Hledač. — Ale co se to tu děje? Co se to stalo v tomhle městě? Proč je tu pohřbeno tolik dětí? Jaká kletba leží na tady těch nešťastných lidech?
Stařík se usmál a řekl:
— Upokojte se. Není tu žádná kletba. Máme jen takový starodávný zvyk. Jestli chcete, řeknu vám o něm …
A začal vyprávět:
«Když u nás mladík dosáhne patnácti let, dostává od rodičů takovou knížečku, zápisníček. Nosí ho na krku. Od toho okamžiku pokaždé, když zažije něco velmi krásného, otevře zápisníček a píše do něj: nalevo to, co bylo tak krásné, napravo, jak dlouho to trvalo.
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Taková je tradice.
Například poznáš nějakou dívku a zamiluješ se. Byla radost z té známosti dlouhá? Jak dlouho trvala tvá bláznivá náklonnost? Týden? Dva? Tři a půl? A potom… první polibek. To je přece neobyčejně krásné. Jak jen změřit trvání takové krásy? Jak dlouho trvá polibek? Minutu? Půldruhé minuty? A co ten nádherný pocit potom? Vzpomínka? Dva dny? Týden? Rok?
A když se ti narodí první dítě…
Přátelé mají svatbu…
Pak cesta, na kterou jsi tak dlouho čekal…
Setkání s bratrem, který se vrátil z daleké země po mnoha letech…
Kolik nám bylo dopřáno potěšení a radosti?
Hodiny? Dny?
Tak si v té knížečce zapisujem každou chvilku radosti… Každičký krásný okamžik.
A když pak někdo umře, otevírá se knížka a čas radosti se sečte, abychom ho mohli napsat na hrob. Protože právě jen tenhle čas je pro nás časem skutečně PROŽITÉHO ŽIVOTA“.
Jorge Bucay
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Jak plout po řece života ?
Tři malá podobenství