Lidé často přicházejí k psychologovi s jediným cílem: zbavit se bolesti. Hned. Okamžitě. Aby ji co nejrychleji přestali cítit a mohli se znovu vrhnout do proudu života, do práce, k rodině. Aby mohli žít bez zneklidňování. Bez nutkavých myšlenek. Bez bolesti. Bez pocitů. Aby žili a necítili.
Protože bolest, to jsou city. Je to ukazatel. Došlo k narušení celistvovsti, cítíme bolest. Kde je rána, tam to bolí. Kde je rána, tam to nemůže nebolet. Pokud je organismus živý, reaguje na poranění bolestí, stejně jako na výpadek funkce.
Východiskem by snad bylo stát se kyborgem. Pak by nás nikdy nic nebolelo. Ale také bychom se nemohli radovat z pohledu na západ slunce, neznali bychom chuť vína a nemohli se pomazlit se psem nebo kočkou. To jsou také city.
Žádná rána se nezahojí okamžitě. Můžeme ji namazat znecitlivující mastí. Můžeme ji obvázat. Přesto se nevyléčí dřív, než začnou působit všechny obranné a obnovující mechanismy. Krev se nebude rážet rychleji a buňky nezískají schopnost rychlejší regenerace. Všechno to má své tempo a svůj čas.
Totéž platí o psychice. Musíme ji nechat projít si a zpracovat všechny etapy. Ani proces schválně nezpomalovat (rýpat se v ráně), ani ho neurychlovat (mazat jeden prostředek za druhým). Je třeba nechat to PŘEBOLET.
Ztráta bolí. Rozloučení bolí. Špatná zpráva bolí. Dopis bez odpovědi bolí. Hrubé slovo bolí. Neláska bolí. Lhostejnost bolí. Žárlivost bolí.
Není k ničemu někam se vrhat, zachraňovat se, ale prožívat. Musí to bolet. Stejně jako je při chřipce třeba odležet si dny v posteli a napájet se čajem s citronem. Je třeba přijmout svou bolest a svůj stav. Přiznat si a pojmenovat to, co cítíme: „Ano, žárlím“. „Ano, bojím se, že ji ztratím, mám z toho děsný strach“. A cítit to. Plakat. Zlobit se a hněvat. Vylívat si vztek. Trápit se prohlížením fotek. Psát idiotské dopisy. Třeba je neposílat, ale psát je. Část času věnovat prožívání bolesti ze své situace. Pobýt si v ní. Nepopírat ji. Nemyslet schválně na něco jiného. Nezabavovat se něčím. Stejně se nám to nepovede. Je třeba najít si čas pro vědomé prožití své bolesti.
Psychika sama spustí obranné mechanismy. Pokud jí nebudete bránit, spustí je. Přebolí to a dostaví se apatie a lhostejnost. Pak přijde klidné porozumění tomu, co se stalo. A nakonec přijetí situace a přání jít dál. Tedy to, co jste si tak přáli hned na počátku. Nijak uměle toho dosáhnout nelze.
Chápu, je to zvláštní recept. Ale člověk musí chápat, že působení každého analgetika má své meze. Rána přestane bolest až když se zahojí.
Lilie Achremčik
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Cesta k vyléčení: odpustit všem, kdo nám způsobili bolest
Proč je tak bolestné loučit se s těmi, které milujeme?
..Ano , bylo by to úžasné, nechat si napsat pilulku, spolknout a hurá pokračovat bez bolesti… Ale jak krásně uvádí článek, bolest je součástí života, a má své místo v našem životě. A je pro nás moc důležitá. Ale každá bolest nám přináší vzácnou informaci o změně. Buď o změně, po které touží naše tělo aby bylo zdravé a nebo naše Ego, aby bylo respektované. Jen si myslím, že není nutné prožívat utrpení a vzápětí se vrhat do dalšího světa bolestí. Stejně jako u chřipky, kdy nás tělo zastaví a snaží se nás uvést do klidu, aby mohlo zahájit ozdravný proces, tak i v bolesti Ega, nám to něco vypovídá o stavu ale pouze situace, kterou naše Ego vidí. Ale pro nás to je jedinečná situace jak něco pochopit. A trápení to rozhodně není. Čas který bychom podle výše uvedeného měli prožít v bolesti, bych raději využila k tomu abych zjistila, proč se tak cítím? To já si volím pocit. Volím si radost i bolest. Naše Ego s námi umí dobře cvičit. A od mala jsme tomu naučeni,ale zkusme se na to pouze dívat, pozorovat co se děje, a zkusme to přijmout s láskou, kterou v sobě nosíme a máme jí neomezeně. Spojit se sami se sebou a přijmout situaci tak jak je a být za to vděčný. Poděkovat za ten určitý moment, protože jen tak je to správně a je to pro náš život to nejdůležitější. A věřme v zázraky, jen tak se nám můžou stát <3