„Jen jednou“? Nevěra, která se nedá zapomenout

Podvedls ji s jinou ženou. K rodině ses vrátil za měsíc: „Odpusť, musel jsem se zbláznit“. Odpustila, vzala tě zpátky. A po půl roce začala mluvit o rozvodu: „Já takhle dál žít nemůžu, Vašku, hrozně mě to ničí. Už nemůžu“.

Ty teď mlátíš hlavou do klávesnice a píšeš všem přátelům na Facebooku: „Co s ní mám dělat? Sama souhlasila, že to zas dáme dohromady. Normálka jsme žili, začali jsme znovu od začátku. A teď, po takový době, mi to najednou znovu cpe a rozhodla se, že to dál nejde. Proč?“

Nejspíš se v ní probudila lidská důstojnost a pochopila, že jako dřív žít zkrátka nedokáže. Ty sis nic takového neuvědomil, a proto se teď rozčiluješ: „Kde je jaká logika? To se snad celou tu dobu cítila ukřivděná?“

No ano, cítila, Vašku. Tví kamarádi tě můžou podporovat jak chtějí: „Každej kohout má víc slípek, ale jenom jeden dvorek“, ale nevěra, to je zrada. Je to ta největší rána svazku muže a ženy.

Proč rozvědčíci, partneři v byznysu nebo přátelé smějí ocenit zradu jak náleží, ale tvá žena to právo mít nemá? Snad jen proto, že jsi přišel s kytkou a: „Pojď na všechno zapomenout, drahoušku“? Zničená, šokovaná, ze starého zvyku se tě tehdy podvědomě přidržela jako toho nejbližšího a v té chvíli opravdu cítila úlevu: „Dobře“. Ale každý další okamžik vašeho života si všechno pamatovala. Na nůž v zádech člověk těžko zapomíná, Václave.

„Nevěřím mu. Usmívá se třeba, pije se mnou kávu, dotýká se mě, říká mi „miláčku“, ale já si myslím jediné: „Zrádce“.

To mi vyprávěla žena, která prožila něco podobného. „Vždyť on mě normálně podrazil! Byla jsem úplně ochromená, v šoku, nedovedla jsem si představit, co bude, doufala jsem, že to bude snazší, když se vrátí… To se teď před ním mám svlékat a říkat „ach, drahoušku“, když jsem ho vzala zpátky…? Já to nedokážu!“



Tahle žena o rozvod nepožádala, ale také nezačala potlačovat svůj hněv jen kvůli tomu, aby zůstala vdaná. Rodina se přesto nerozpadla. Manžel snášel její slzy, její hysterické scény a obviňování. Nejen že to snášel, dával jí každým svým hnutím najevo, že její city chápe, že má na takové výlevy právo. Znovu si vybojovával její důvěru. Aby si jeho žena byla jistá, že ji už nikdy neopustí. Ať se stane cokoli. Dokonce i kdyby mu to svoje „stejně ti nevěřím“ opakovala až do smrti.

Ale ty, Václave, sotva se tvá žena zmínila o bolesti, kterou jsi jí způsobil, jsi začal vrčet: „Jak dlouho to ještě budu poslouchat?“ A vztekle jsi jí připomínal, že jste se přece domluvili na všechno zapomenout a ona už zase začíná! Vyčítal jsi jí, že máš znovu a znovu poslouchat její výčitky. Chtěl jsi žít, jako by se vůbec nic nestalo.

Jenomže ono se stalo, Václave. Pokud chceš vaše manželství zachránit, uznej to. Přiznej to sám sobě. Pohlédni do tváře neštěstí, které jsi sám způsobil. Plač s tou, která tě nenávidí i miluje. Kaj se. Klekni před ní. Jednou a znovu a ještě jednou a tisíckrát, když to bude třeba.

Pečovat o těžce zraněného, vidět jeho utrpení a slyšet jeho hořké otázky: „Jak jsi to mohl udělat?“ není lehké. Sukničkáři to obvykle nezvládnou. Ale ujišťuju tě, Vašku, že jinak o ni přijdeš. Prostě tvá žena zmizí, už nebude. Zůstane jakási cizí ženská, která tebou opovrhuje a žádá o rozvod. Proč by měla žít s někým, kdo je jí cizí?

A nezapomeň, že i zhojená jizva nikdy úplně nezmizí. Ještě po deseti letech ji oba sem tam pocítíte. A ještě za dvacet let, až si bude prohlížet fotky z roku 2013, ji zabolí: „To byl ten rok, kdy mě podvedl“. Jsi na to připravený? Určitě? Pak ti přeju všechno nejlepší. Budete ještě šťastní, uvidíš.

N. Radulová 



P.S. Když „rozvědčíci, partneři v byznysu nebo přátelé“ přesně a bez dvojsmyslů (přičemž zdaleka ne vždy kabinetními výrazy) vyhánějí zrádce ze svého života bez práva návratu, nikoho kolem nich ani nenapadne jim domlouvat a naznačovat, že snad něco dělali tak, jak neměli, že si vlastně sami jaksi říkali o to, aby se domněle slušný člověk najednou změnil v ničemu, který jim vrazil kudlu do zad.

A už vůbec nikdo nezkouší radit jim, aby se pěkně vyfešákovali, nasadili široký úsměv, připravili pro svého zrádce romantický večer při svíčkách a v jeho podlosti aby hledali svou vlastní vinu.

Avšak v záležitostech rodinných široko daleko všichni, nejen známí, nejen takzvaní dobří rádci, ale i profesionální psychologové s hromadou diplomů a certifikátů žádají od ženy (ano, obvykle právě od ženy), aby nejenom zapomněla, že má „v zádech kudlu“, ale aby tu kudlu navíc ještě ozdobila koketní mašličkou. A ještě s ní v zádech aby zhubla, vypadala mladší, změnila účes a co nejdřív si ujasnila, „co dělala špatně“.

A její Václav se bude urážet, protože přece: „Jsme se domluvili, že na všechno zapomenem, ale ty už zase začínáš! Proč mám znovu poslouchat ty tvoje výčitky?“