Článek amerického autora Davida Wonga může čtenáře poněkud rozhodit, zbavit klidu, někoho možná i pobouřit. Je provokativní a snad poněkud cynický. Nic konvenčního ani moc příjemného. Možná si však leckdo uvědomí, že opravdu může být užitečný. Proto jsme se nezalekli ani jeho relativní délky a krátili jsme jen málo.
6. Svět zajímá pouze to, co od vás může získat.
Představte si, že člověka, kterého milujete nejvíc na světě, někdo postřelil. Leží na ulici, krvácí a sténá. Přijde k vám mladík. „Uhni“, říká. Prohlíží ránu a vytahuje kapesní nůž. Evidentně hodlá zasahovat přímo na ulici.
Ptáte se: «Ty jsi doktor?»
«Ne», odpoví vám.
Ujišťujete se: «Ale víš, co dělat, jo, vyznáš se v tom?»
V tu chvíli mladík vybuchne. Vykřikuje, že je poctivý, štědrý a hodný, vždycky všude chodí včas, je skvělý syn, chová se slušně a je uctivý k dívkám, má spoustu ušlechtilých zálib a navíc nikdy nemluví sprostě.
Jste zmateni: «Jaký to má k čertu význam, když moje láska tu leží a krvácí!? Potřebuju někoho, kdo dokáže operovat střelnou ránu! Umíš to, nebo ne??!?»
Následuje zuřivý výlev o vaší povrchnosti a egoismu. Neslyšeli jste snad, jak je skvělý? Není snad ve světle všeho toho úžasného, čím se vyznačuje, lhostejné, zda umí nebo neumí operovat?
V tu chvíli ho popadnete a zařvete ze vší síly: «To všechno je úplně jedno, tohle je mimořádná situace a potřebuju někoho, kdo umí zastavit krvácení, ty kreténe!»
Taková je první moje hrozná pravda o dospělém světě: ve stejné situaci jste každý, každičký den. Vy jste ten mladík s nožem a společnost je ta krvácející oběť střelby. Chcete-li vědět, proč vás společnost přehlíží, nebo proč si vás neváží, pak vězte, že společnost, to je hromada lidí, kteří něco potřebují: bydlení, jídlo, zábavu nebo třeba uspokojivé sexuální vztahy. Vy jste se dostali na místo mimořádné situace s kapesním nožíkem čistě díky svému narození. V okamžiku svého příchodu na svět jste se stali součástí systému stroze vytvořeného k tomu, aby naslouchal potřebám lidí. Buď se tedy chopíte úkolu „naslouchat potřebám lidí“, nebo vás svět nakopne do zadku. A bude úplně jedno, nakolik hodní, štědří a zdvořilí jste. Budete chudáci, budete osamělí, vystrčí vás na mráz.
Připadá vám to kruté, primitivní a materialistické? A co láska a vlídnost, copak nic neznamenají? Ale jistěže. Do té míry, do které jsou důsledkem toho, že lidem poskytujete cosi, co nemohou získat jinde.
5. Hippies se mýlili
Jedna z nejskvělejších scén ve filmové historii. Řeč Aleca Baldwina ve filmu Konkurenti. Baldwin vysvětluje těm chlapům v místnosti, že je všechny vyhodí, nebudou-li plnit plán prodeje: «Jsi slušnej chlapec? Na to ti kašlu. Skvělej táta? Jdi do hajzlu! Jdi si domů hrát s dětičkama. Jestli tu chceš dělat, budeš plnit plán».
Je to hrubé a kruté a hraničící s psychopatií, ale je to také poctivé a přesné vyjádření toho, co od tebe svět očekává. Genialita této promluvy spočívá v tom, že půlka diváků si říká: „Tyjo, to je děsný, když je šéf takový hovado!“ a ta druhá si myslí: „Jo, to je vono! Ať jdou a makaj!“
Kdybyste v té místnosti s těmi chlápky seděli, některé z vás by to nabilo energií, brali byste to pracovně a říkali byste si: „Ten chlap je fakt hustej!“. Zatímco jiní by to brali osobně a měli by ho za bídáka, který nemá žádné právo k nim takhle mluvit.
Rozdíl těch dvou stanovisek v mnohém předurčuje, zda ve světě uspějete nebo ne. Mnoho lidí by rádo odpovídalo výroku Tylera Durdena z „Klubu rváčů“: „Ty nejsi tvoje práce“. Obecně však jste naprosto a určitě právě vaše práce. Představujete sumu užitečných dovedností, nic víc. Být matkou například je práce vyžadující určité dovednosti. Je to něco, co člověk umí dělat, aby tak přinášel užitek ostatním členům společnosti. Nepropadejte omylu: vaše „práce“ je prospěch, který přinášíte jiným – a to je všechno, co jste. Proto také jsou chirurgové více váženi než humorističtí spisovatelé. A mechanici více než nezaměstnaní hipsteři. A proto se vaše práce stane vizitkou, pokud se informace o vašem skonu dostane do zpráv: «Obránce Národní fotbalové ligy spáchal sebevraždu».
Podívejte se na tohle: Společnost Chick-fil-A otevřeně vystoupila proti manželství gayů. Nehledě na nesčíslné protesty, které tím vyvolala, dál prodává miliony sendvičů denně. Ne snad proto, že by s ní lidé ve Spojených státech souhlasili, ale zkrátka dělá skvělé sendviče. A to je všechno, co má nějaký význam. To je to podstatné.
Jistěže se vám to nemusí líbit. Mě se taky nelíbí, když na moje narozeniny prší. Ale prší. Vytvořily se mraky a prší. Lidé mají potřeby a jejich prostřednictvím hodnotí ostatní. To jsou prosté mechanismy vesmíru, které nepodléhají našim přáním.
Pokud se teď ohrazujete, že nejste žádný ubohý kapitalista a materialista, že nesouhlasíte s tím, že peníze jsou všecko, ptám se na jediné: Kdo tu řekl slovo o penězích? Pomíjíte něco mnohem důležitějšího.
4. To, co děláte, nemá přinášet peníze, ale užitek lidem.
Teď příklad nikoli o penězích. Takový, který nebudete moci zpochybnit. Za rok přečtu několik tuctů příběhů zoufalých osamělých chlapců. Tihle mládenci jsou naštvaní, že o ně pěkné ženské nestojí, ačkoli oni jsou ti nejmilejší na světě. Myslím, že Alec Baldwin opět vše vysvětlí daleko lépe než já. Bude v tomto případě v roli těch přitažlivých žen. Jistěže ty to neřeknou tak napřímo a ostře – společnost nás nutí nebýt poctiví, nicméně podstata je táž: «Hodnej kluk? A koho to zajímá? Jestli tu chceš dělat, koukej plnit plán».
«Cože? To jako říkáš, že pořádnou holku nebudu mít, dokud nebudu mít slušnej plat a kupu peněz?»
Ne ne, to tvůj mozek se uchýlil k takovému závěru, aby sis mohl zdůvodnit, proč ignoruješ každého, kdo s tebou nesouhlasí a tvrdíš, že je povrchní a egoista k tomu. Ptám se tě, co nabízíš. Jsi chytrý? Zábavný? Zajímavý? Talentovaný? Ambiciózní? Kreativní? OK – a co děláš pro to, abys světu tyhle své kvality náležitě předvedl? Hlavně neříkej, že jsi hodný mládenec, to je opravdu málo. Hezký holky mají kluky, kteří jsou na ně hodní šestatřicetkrát za den. Pacient na ulici krvácí. Víš, jak ho operovat, nebo ne?
«Já ale nejsem ani sexista, ani rasista, ani chamtivec, ani surovec! Nejsem jako všichni ti ničemové!»
Promiň, ale jestli všechno, co můžeš nabídnout, je seznam nedostatků, které nemáš, tak se od pacienta rychle dekuj. Říkat, že jsi hodný chlapec, je stejné, jako kdyby restaurace nenabízela výběr jídel, ale „jídla, která nejsou jedovatá“. Je to jako uvádět nový film sloganem „Film v mateřském jazyce. Herci jsou dobře vidět“. Myslím, že i když se cítíš být hodným chlapcem, stejně se cítíš hrozně, když se nad sebou zamyslíš. Neboť…
3. … se nenávidíš, protože nic neděláš.
«Mám si snad přečíst knihu s návodem, jak si najít holku?»
Ano! Ovšem pouze tehdy, bude-li prvním krokem toho návodu výzva: „Staňte se člověkem, s nímž se dívky cítí dobře».
Tenhle krok se totiž vždycky vynechává. Vždycky jen „Jak najít práci?“, ale ne „Jak se stát člověkem, kterého zaměstnavatelé chtějí?“ „Jak se zalíbit pěkným děvčatům?“ Ale ne už „Jak se stát tím, kdo se pěkným děvčatům líbí?“ A to proto, že ta druhá otázka předpokládá nějaké úsilí – věnovat například větší péči svému vzhledu a pánbu ví, co ještě. Budete třeba muset změnit celou svou osobnost.
«A proč nemůžu najít někoho, kdo by mě měl rád takového, jaký jsem?», ptáš se. Odpověď: Protože lidé toho potřebují opravdu hodně. Oběť krvácí a všechno, co dokážeš ty, je zírat a litovat, že střelná zranění se nehojí sama od sebe.
Nezamlouvá se ti perspektiva obětování veškerého svého času na získání užitečných dovedností? Mám pro tebe dvě zprávy. Ta dobrá zní, že takto vynaložený čas by ti pomohl vylézt ze své ulity, pomohl by ti uvědomit si, že sám o sobě už proces získávání dovedností je výsledkem. Ta špatná zpráva je, že stejně nemáš na výběr: „Jestli tu chcete dělat, koukejte plnit plán“.
Podle mého laického názoru se nesnášíte nikoli pro nízkou úroveň sebevědomí nebo snad proto, že se k vám lidé chovají ohavně. Nenávidíte se proto, že nic neděláte.
Vyřešte hádanku: kolik času vynakládáte na konzum věcí, které vyprodukovali jiní (televize, jídlo, hudba, videohry, sociální sítě) místo toho, abyste něco udělali sami? Jenom to totiž může dodat cenu vaší existenci. Pokud se vám nelíbí něco takového číst, pak zcela odpovídáte větě «Důležité je jen to, co je uvnitř», kterou jste slýchali v dětství. Ovšem já bych k tomu dodal…
2. … To, co je uvnitř, je důležité pouze tehdy, nutí-li vás to něco dělat.
Jsem součástí tohohle byznysu, a tak znám spoustu ctižádostivých autorů. Myslí si, že jsou spisovatelé, představují se tak na večírcích a hluboko uvnitř cítí, že mají spisovatelské srdce. Jediné, na co zapomínají: kde k čertu jsou nějaká jejich díla?
Má to však ve skutečnosti vůbec nějaký význam? Určuje snad něco napsaného kdo spisovatelem je a kdo není?
Pro lásku boží, ano!
Předchozí otázka vyjadřuje obecný postup obrany přede vším, o čem jsem mluvil dříve, před každým kritickým hlasem, který se v životě vyskytne. Vlastní ego nám napovídá, aby nás uchránilo těžké práce na sobě samém: „Vím, že uvnitř jsem dobrý člověk“. Nebo: „Vím, kdo doopravdy jsem“, anebo „Musím být sám sebou“.
Abyste mi rozuměli: vším jste skutečně právě uvnitř. Každý špatný skutek, který jste udělali, začal špatným impulsem. A každý dobrý skutek vzniká na stejném principu. Nějaká myšlenka tak dlouho naráží do lebky, až vás přiměje jednat. „Kým jste uvnitř“, to je metafyzický hnůj, na němž se daří vašemu ovoci. To je to, co by každý měl znát a zároveň to, co mnozí nedokážou přijmout. Váš hnůj nikoho nezajímá. „Kým jste uvnitř“, odděleno od toho, co vytváříte pro jiné, nemá žádný význam. Už Ježíš v Bibli říkal: „Po ovoci poznáte je“. Nikdy neřekl: „Jestli tu chceš dělat, koukej plnit plán“. Prohlásil: „Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně“ (Matouš, 7, 15-20).
Lidé podobná slova nepřijímají dobře. Stejně nedobře reagovali prodejci ve filmu s Baldwinem na jeho výzvu, aby si buď konečně vypěstovali koule, nebo šli dělat čističe bot. A to nás přivádí k závěrečnému bodu…
1. Vše, co uvnitř máte, se bude bouřit proti rozvoji.
Lidský rozum je hotový zázrak. Nikdy neoceníte jeho výkon víc, než když se začne vzpírat evidentním důkazům nezbytnosti přeměn. Vaše psychika je vybavena obrannými mechanismy. Vznikly, aby odpálily všechno, co může pohnout čímkoli uvnitř vás – zeptejte se kteréhokoli narkomana. Možná i právě teď řada z vás čte tento text a cítí, jak ho mozek automaticky bombarduje a žádá, aby nebyl akceptován. Na základě vlastní zkušenosti vám mohu říci, že bombardování může mít následující podoby:
1. Úmyslné přijímání každé kritiky jako urážky.
«Kdo si sakra myslí, že je, aby mi říkal, že jsem línej a k ničemu! Slušnej člověk by se mnou takhle nemluvil! Píše to jen proto, aby se utvrdil ve svý nadřazenosti! Chce, abych se proti němu cítil jako úplný kulový! To si nemusím dát líbit!»
2. Soustředění na toho, kdo mluví, nikoli na to, co říká.
«Kdo TOHLE je, aby MĚ říkal, jak žít!? Chudinka, myslí si, jak je velikej a silnej. Ve skutečnosti jen další debilní grafoman na síti. Tupec. Je tak umělej, že je mi z něj špatně. Viděl jsem na YouTube jeho starý rapovací video a byl to fakt hnus!»
3. Soustředění na tón sdělení, nikoli na jeho obsah.
«Slyšel jsem, že jediná urážka dokáže pohřbít celou knihu. Takže si dám tu práci a přeryju ten jeho blábol, dokud v něm nenajdu něco, co se vytrženo z textu dá vykládat jako urážející a budu mluvit jen a pouze o tom!»
4. Falšování své vlastní historie.
«Dyť není tak zle. Jo, minulej měsíc jsem se zkusil zabít, ale teď je mi fakt mnohem líp! Je docela možný, že když to takhle povedu dál, všechno nakonec zafunguje samo. Dám si pořádnou pauzu a budu se pak o tu holku ucházet, dokud nepochopí a nepřijde sama!»
5. Přesvědčení, že jakákoli osobní změna je zradou sebe samého.
«To jako mám zahodit všechny svý komiksy a místo toho makat šest hodin denně ve fitku, jo? A mazat se ňákým bronzolínem jako všichni ty pitomci v reklamě. To má bejt jediná alternativa?!»
A tak dále. Ovšem pamatujte – utrpení je pohodlné. Proto mu mnozí lidé dávají přednost. Štěstí vyžaduje námahu. A také odvahu. Je opravdu pohodlné vědět, že jestliže v životě nic nevytvoříš, nikdo to nemůže napadnout.
Je mnohem příjemnější sedět na zadku a kritizovat, co vytvoří ti druzí. Film je hloupý. A tyhle dvě děti jsou mizerně vychované. Tady ten pár to má mezi sebou nějak zamotané. Známý boháč je jako člověk prostě ničema. Restaurace za rohem je humáč, nic víc. Internetový spisovatel je kretén. Dám tam výzvu, ať ty jeho plky odstraní. Vidíte, už jsem něco vytvořil!
Abych nezapomněl – cokoli se pokusíte vybudovat nebo vytvořit, bude zároveň vaším odhalením pro okolní „netvůrce“. Budou vám nadávat za to, co jste vytvořili. Možná za zády, ale budou. Vaši opilí přátelé budou proti vaší střízlivosti. Vaši obézní kamarádi nebudou chtít, abyste začali pěstovat fitness. A nezaměstnaní známí nebudou přát vašemu zápalu pro kariéru. Budou tak jen vyjadřovat vlastní obavy. Špinění práce jiných má být další omluvou jejich nicnedělání. „Proč bych měl něco psát, když všichni píšou samej hnus a kecy? Počkám na dobrý nápad, rozhodně nechci napsat další „Stmívání“!“ Veškeré podobné komentáře směřují k jedinému: «Přestaňte tvořit. Je to jiné a lepší, než co bych udělal já sám a pozornost, které se vám dostává, mně frustruje». Zbavte se tohoto postoje. Nebuďte takoví. To je důvod, pro který vás lidé nesnášejí. Důvod, pro který nesnášíte sami sebe.
Navrhuju vám třeba konec roku 2016 jako deadline. Nebo rok od chvíle, co tohle čtete. Zatím co jiní prohlašují, že letos shodí 15 kilo, vy si slibte, že „něco k sakru dokážete“. Naučit se něco nového, vylepšit jakkoli svůj lidský instrumentář. A to tak dobře, aby to mohlo udělat dojem na ostatní. Vyberte cokoli z toho, co neznáte, co ještě neumíte. Přihlaste se na karate, do tanečních kursů, choďte na keramiku. Naučte se péct dorty. Postavte ptačí budku. Založte si blog. Klíčové je nezaměřit se na něco obecného, globálního, typu „Vydělám hromadu peněz“. Chce to soustředit se na něco, čím budete v očích ostatních zajímavější a cennější.
«Ale já nemám na kursy vaření prachy“. Hm. Tak si snad vygooglete „Vaření. Jak na to.“ Všechny ty výmluvy už jednou vyhoďte na smetiště. Nebo tam ony vyhodí vás.
Nemáte co ztratit. A svět vás potřebuje.
15 duchovních naučení z Indie
Vesmír je k člověku vždycky přívětivý a podporuje jeho dobré úmysly
Nechci být v očích ostatních zajímavější a cennější…budu cennější, když podám nějaký výkon a “ budu ostatním víc vyhovovat?“
Aha. a pak jednoho dne zestárnu a přiberu a bůhvíco jestě…a přestanu vyhovovat, jejda…a co, vykašlou se na mě, tihle věcní a materiální lidi? A pokud jo, fakt to bude ztráta? Nebude.
A proč si vůbec dělat starosti s názory jiných lidí? Vždyť je to nesmysl. Kromě práce, kde se holt musíte přizpůsobit, jinak nebudete mít na účty, je tak nějak všechno ostatní dobrovolné. A najít si lidi, kterým se líbím, jen když dělám to, co oni chtějí, je cesta do pekel. Takže to co dělám, a jaká jsem, by se mělo líbit mě…a pokud se to bude líbit i někomu jinému, proč ne.