Stálo to za to?

stalo-to-za-to

Krátký esej člověka, který byl po třicet let workoholikem. Před odchodem ze života si ohledně své pracovní kariéry položil klíčovou otázku.

Linds Redding byl dlouholetým novozélandským spolupracovníkem nadnárodních reklamních agentur BBDO a Saatchi and Saatchi. Ve dvaapadesáti zemřel na neoperabilní rakovinu jícnu. Kromě reklamních projektů zanechal po sobě dědictví v podobě malého eseje, který zveřejnil na svém blogu nedlouho před smrtí.

Možná bude jeho článek pro někoho impulsem k novému pohledu a zamyšlení nad vlastním životem.

Před mnoha lety, když jsem teprve v reklamě začínal, měli jsme s kolegou Laurencem takovou metodu, říkali jsme tomu „Noční test“. Po celý den jsme na zadní stranu potrhaných ádvojkových nátisků házeli všechny nápady k projektům, na kterých jsme právě dělali. Inzeráty na nové plynové trouby, tenisové rakety, na cokoli. Naškrábané titulky, potrhlé slovní hříčky, jednoduché obrázky nahozené fixkou. Bylo to svého druhu mozkové smetiště. Všechno, co nám vyletělo z pusy nebo vypadlo z hlavy, jsme ihned zapisovali. V závěru dne jsme ty největší hlouposti a mimopracovní nápady vyřadili a koulí zmačkaných papírů jsme vycpali koš v rohu naší minikanceláře.

Když byl den hodně úrodný, pak mimo spousty papírů (třídění odpadu a recyklace v roce 1982 ještě neexistovaly), plastových kelímků od kávy a přeplněných popelníků byl jeho výsledkem také štůsek „konceptů“. Tyhle papíry jsme pečlivě rozvěsili po stěnách své kanceláře než jsme se odebrali do hospody sfouknout pěnu z nějaké té pinty piva.

Druhého dne jsme i přes kocovinu přicházeli do práce přesně na desátou a svěžím pohledem hodnotili výsledky svého včerejšího úsilí. Třetinu jsme zpravidla vyhodili rovnou. Bylo ohromující, jak nápady, které se ve chvíli svého vzniku zdály být opravdu k popukání směšné nebo zkrátka vynikající, ztratily glanc za střízlivého denního světla. Polední káva definitivně navrátila oddělení kreativců do života a my jsme se vrátili ke své rutinní práci: courali jsme bezstarostně po kancelářích a kritizovali práci všech ostatních kreativců.

Ale to podstatné, co chci říct, je tohle.

«Noční test» funguje jenom tehdy, když si můžete dovolit tu noc. Čas běžel, přišla devadesátá léta, která převrátila reklamní průmysl – a nejenom ten – vzhůru nohama. Objevily se nové nástroje, nekonečné možnosti a neodkladné dedlajny. S příchodem digitálních technologií se naše práce podstatně zrychlila. Máš nový nápad? Realizuj a dodej ho během několika hodin! Nejprve to byla nádhera. Mohli jsme toho tolik a tak rychle udělat!

Tam nahoře si rychle spočítali, že teď toho můžeme za stejnou dobu udělat třikrát víc a také jim za stejnou dobu vydělat třikrát víc peněz.

«Noční test“ se velmi rychle změnil v „Test přes oběd“. Pak, aniž bychom si sami vůbec uvědomili, jak se to stalo, jsme najednou začali pěstovat fast food u pracovního stolu a domů jsme odcházeli na střídačku, abychom stihli dát dětem pusu na dobrou noc. Jakmile jsme si na stěnu přilípli nějaký nápad, vběhl k nám v laciném kvádru naditý kolega, brunátný ve tváři, papír serval a hnal se pryč. Už jsme neměli možnost opřít se v židli, s nataženýma nohama se nezaujatě zadívat na na své nápady a oddělit zrno od plev. Začali jsme spoléhat na zkušenost a vnitřní intuici. Většinou to i fungovalo.

Úroveň šla dolů. Byli jsme teď konzervativnější. Jen neochotně jsme šli do tvůrčího rizika, spoléhali jsme na prověřené, vyzkoušené postupy. Průzkumy ukazovaly, že to, co už je známé, přináší lepší výsledky, než něco nového. A průzkumy byly novým náboženstvím.

Být doopravdy kreativní znamená zbavit se jakékoli ostýchavosti. Vypnout vnitřního cenzora. Kašlat na to, co si myslí druzí. To je důvod, proč jsou děti v tvorbě tak skvělé, a lidé vybavení kreditkami a jezdící v bavorácích s kufříky Louis Vuitton u ruky nikoli.


Člověk musí být odvážný, aby uvažoval nahlas. Nejlíp se to daří na bezpečném a chráněném místě. Kreativní oddělení a designová studia agentur kdysi takovými místy byla. Člověk tam mohl vychrlit své tvůrčí nápady a nebát se odsudků ani výsměchu. Vždyť právě jen tak se dá tvořit, jinak člověk zkrátka zaleze jako hlemýžď do ulity. Je to asi takové, jako věnovat se sexu, když máti poslouchá za dveřmi. Nic z toho nebude. Potom však nějaký chytrolín přišel s myšlenkou konkurence. A tvorba se změnila v soutěž. V závod. Ten, kdo vyhraje, dostane práci.

Teď tímhle neduhem trpí všichni. Technologie se rozvíjejí kosmickou rychlostí. A naše ubohé přetížené neurony se snaží tomu tempu stačit. Rozhodnutí jsou přijímána ve zlomcích vteřin. Zkouknul, zalíbilo se, sdílel, zmáknul povrchni představu, pustil na Twitter. Není čas ani čekat, ani pochybovat. Musíš chytit tu pravou chvíli! Hlavní je to stihnout! Kát se můžeš potom. No a aby sis kryl záda, nezpomeň dát na konec smajlíka pro případ, žes to přehnal.

Týden dovolené musí stačit. Měsíc je nepřípustný přepych. Já si teď „užívám“ vynucenou nepřítomnost ve své minulé realitě. A je to nejlepších šest měsíců mého života. Když si zvykneš celý život startovat z předklonu, střílet od boku a prodírat se nepropustnými houštinami, je opravdu užitečné pohlédnout na to nezaujatě. Člověk dost vytřízliví.

Ukazuje se, že můj život se mi nelíbí tak moc, jak jsem si myslel. Uvědomuju si to, když se čas od času setkávám s bývalými kolegy. Vrhají se ke mně a nadšeně mi povídají o svém posledním projektu. Snažím se uctivě naslouchat, jak se hádají o to, kdo z nich méně spí a kdo se častěji živí fast foodem. „Ženu jsem od ledna pořádně neviděl“. „Už ani necítím nohy“. „Já už marodím dlouho, ale musím dotáhnout projekt, protože klient odjíždí na dovolenou“. Tohle říkají. A co si myslím já?

Co si myslím?

Že jsou to zatracení blázni. Úplně vyšinutí. Jsou tak odtrženi od reality, že už to ani není k smíchu. Řeknu vám, že to pro mě byl naprostý šok. Měl jsem pocit, že jsou to snad všechno nějaké machinace. Podvod. Že to na mě hrajou.

Nápad, který si hýčkáme a jehož si ceníme nade vše, se změnil v tretku, v plastovou figurku k účelům reklamy a prodeje. Teď ho navíc musíme vylisovat podle produkční kvóty a grafikonu. „Ráno musíme klientovi předvést šest konceptů, pak jede na dovolenou. Zaplatěj stejně jen jeden, tak to moc nehroťte a nezabte s tím moc času. Něco mu předhoďte. Jo – má rád zelenou. Tak čau. Jdu do klubu. Ráno se uvidíme.“

Už jste někdy zkoušeli vypotit nápad před hlavní pistole? To je každodenní realita kreativců. A když se s tím vypořádají… „Hele, promiň, klient nemohl na tu schůzku přijít. Poslal jsem mu ty návrhy do squash klubu faxem. Ta zelená varianta se mu líbila. Všechno kromě písma, slov, obrázku a nápadu. Jo – a šlo by ten logotyp udělat větší? Zdál se mu malej. Doufám, žes tu včera netrčel moc dlouho? Díky Bohu za počítače. Tak čau, mám oběd“.

Zažil jsem spoustu kreativců. Alkohol, pravidelně drogy, ustavičný neklid, stres, rozpadlá manželství, taky pár sebevražd. Lidé prostě nejsou psychologicky a emocionálně uzpůsobeni k takovému nepřátelskému, toxickému prostředí. A přitom zástupy mladých a zvídavých, ochotných pracovat za pár šupů v reklamě, se netenčí. Jejich nadšení ovšem dlouho nevydrží.


Jak jsem mohl v reklamě vydržet třicet let? Kráčel jsem po ostří břitvy. Skrýval jsem přede všemi nejistotu a strach. A utíkal jsem, pádil jsem, jak jen jsem mohl rychle, aby mě nikdo nemohl dohnat. Sám sebe jsem přesvědčil, že nic jiného v životě ani dělat nemůžu. Neumím. Reklama je mé poslání a mám neuvěřitelnou kliku, že mi za to skoro vždycky zaplatí.

Nespočet nocí, víkendů, svátků, narozenin, školních koncertů a výročí. To vše bylo obětováno na oltář čehosi, co, jak se kdysi zdálo, stálo nad tím vším, čehosi, co se určitě vyplatí… někdy potom…

Byl to klam. Dnes to chápu. To vše nebylo vůbec tak důležité. Prostě se musel dodržet produkční plán. Prostě jsme dostávali na trh nějaké zboží. Prostě jsme krmili bestii, jak tomu dnes říkám.

Stálo to za to?

Jistěže ne. Byl to jen pouhý průmysl. Bez jakéhokoli vyššího smyslu. Žádná hlavní cena. Jen formální certifikáty v rámečku a malé sošky k tomu. Hora krabiček od antidepresiv, zástupy prázdných lahví a celé hrsti šedivých vlasů. A nádor blíže neurčeného rozsahu.

Možná se zdá, že se tu lituju. Nic takového. Bylo i veselo. Ve své práci jsem byl fakt dobrý. Seznámil jsem se s mnoha talentovanými a chytrými lidmi, naučil jsem se pracovat v noci, každý den provokovat své tvůrčí svrbění a vydělávat dost peněz, abych se postaral o milovanou rodinu, kterou jsem dokonce někdy i viděl.

Ale nic skutečně důležitého jsem ve svém životě neudělal. V tvůrčím slova smyslu. Dostal jsem na trh několik výrobků, podílel jsem se na vylepšení ekonomické situace několika společností a pár bohatých lidí jsem udělal ještě bohatšími. Tehdy se mi zdálo, že to je fakt skvělá věc. Ovšem „Nočním testem“ by nejspíš neprošla.

Škoda.

Jo a nakonec. Jestli tohle všechno čtete koutkem oka někde v setmělém studiu ve stavu agónie způsobeném rozhodováním, má-li ta další hospodyňka vzít mýdlo do pravé nebo do levé ruky, prokažte sami sobě laskavost a pošlete to všechno k šípku. Jděte domů a dejte pusu manželce a dětem.

Linds Redding «Krátká lekce budoucnosti».

=========
Prostě se na všechno vybodnout…
Za čím se honíme?

Více pro dobrou náladu: