Potřebuji – jsem bezmocný – beze mě zahyne. Karpmanův trojúhelník dramatu – jak ho opustit?

trojuhelnik-karpman

Člověk je bytost vztahová. Jeho vztahy mohou být plné úcty a porozumění, lásky, snahy o sdílení a spolupráci. A mohou také být úrodnou půdou pro manipulaci. Hodně ovlivní naše dětství, to, co nám předali rodiče. Ovlivňuje  nás kultura i společnost, jejichž jsme součástí.

V problematice mezilidských vztahů je známý takzvaný Karpmanův trojúhelník dramatu, někdy označovaný za Trojúhelník vzájemné závislosti. (Stephan Karpman působil v 70. letech jako učitel a psychiatr v Americe.) Jeho model „Pronásledovatel – Oběť – Zachránce“ je velmi dobře aplikovatelný na různé lidské kolektivy. Tuhle „hru“ můžeme hrát sami se sebou, ve dvojici i ve vztazích tří a více lidí, v soukromí jako v zaměstnání. Pevně nás spojuje vzájemně závislými pouty, omezuje naši svobodu a osobní realizaci.

Jak to funguje

Bývá uváděn triviální příklad otce, dítěte a matky. Otec-Pronásledovatel křičí na dítě, dítě-Oběť pláče a Matka-Zachránce dítě utěšuje. Je to příklad výstižný, jenomže příznačné je, že  součástmi Karpmanova trojúhelníku dramatu jsou biologicky dospělí lidé.

trojuhelnik

Role se mohou měnit. Pronásledovatel může po čase pocítit vinu a chtít „zachraňovat“ svou oběť.  Zachránce se může na oběť rozzlobit a stát se Pronásledovatelem. Oběť naopak může od Zachránce nabrat sil a obrátit se proti němu…

Nazýváme tu Trojúhelník vzájemné závislosti Hrou, někdy se však stává životním smyslem. Celý život se v něm také dá prožít. Otázka odchodu z této hry vyvstává spolu s touhou po zlepšení kvality života.


Jak Trojúhelník opustit

«Hra“ uvnitř Trojúhelníku je důkladně popsána v řadě publikací. Soustředíme se na to, co může pomoci přestat se na ní podílet. Co je k tomu třeba.

1. Uvědomit si samu existenci Hry. Postřehnout, že je nám jaksi předem dána jistá role, napsán její part i vzájemné akce s ostatními členy Trojúhelníku, včetně změny rolí v něm.

2. Uvědomit si Hru právě teď, v této chvíli. Například teď se snažím zachránit tohoto muže před opilstvím. Nebo právě teď na mě někdo svaluje příčiny svého trápení. Právě teď „dávám životní lekci“ mladíkovi, který před pěti minutami nevděčně odmítl mou pomoc. Čím přesněji a vnímavěji si uvědomíte svou vlastní Hru, tím lépe. Hlavní nebezpečí Trojúhelníku je v tom, že jeho účastníci si Hru neuvědomují.

3. Když si uvědomíte, že jste Hráčem, snažte se držet jedné role a přestat se pohybovat v kruhu. Kým jste teď? Právě teď. Teď zrovna…

Zachránce

Dobrá. Položte si otázku: Co teď zrovna dělám? Například: Snažím se pomoci dívce Katce (kolegovi Petrovi). A teď se ptejte: „Proč se o to snažím? Proč jim dávám rady?“ Dejme tomu chcete, aby se Katka cítila líp a Petr aby se konečně usmál.  A nyní: Čeho dosáhnete, jestliže Katce bude líp a Petr se bude usmívat? Například: budu se cítit důležitěji. A proč byste se měli před Katkou a Petrem cítit důležití? Nejspíš mi připomínají rodiče, kteří si mě moc nevšímali. Tak jsem se rozhodl jim pomoci, aby pak oni zas pomohli mě…

Tajným snem každého Zachránce je, aby někdo zachránil jeho samotného.

Oběť

„Jsem tak bezmocný. Celý svět je proti mně. A teď ještě ke všemu se asi rozbil zámek a nikdo nepřijde, aby ho opravil… Všechno je tak těžké! Jsem na tom tak špatně!“

Obětem se zdá, že jsou před tváří života nicotné, naprosto slaboučké. Hlavní otázka, kterou si musejí položit, zní: „Vážně se teď o sebe nedokážu postarat?“ A dobře se zamyslet:  „Je mi dvacet (třicet, čtyřicet, padesát…), stojím tu u vchodu do domu a nedokážu odemknout. Vypadá to, že tu strávím celou noc, nikdo nepřijde, aby mi pomohl, nikdo mě nepotřebuje… „ Ale je to tak doopravdy? „Tamhle někdo venčí psa. Možná je zrovna z tohoto domu. Dokážu se ho zeptat? Je to tak trapné. Ale snad se to dá vydržet…  „Dobrý den, promiňte, nejste z tohohle domu? Mám asi nějak ohnutý klíč… nepomohl byste mi? … Bože, ono to vyšlo… otevřel mi. A dokonce je to soused!“

Hlavním omylem Obětí je, že jsou přesvědčeny o své bezmoci. Jejich problémem je neschopnost přijmout zodpovědnost  za vlastní potřeby, vyslovit je a hledat jejich naplnění.

Oběť potřebuje někoho, kdo „uhádne“. Pokud snad Oběť dokáže požádat, nesnese odmítnutí. Urazí se.

     

Pronásledovatel

Pronásledovatel má výhrady k celému světu. Svět není zařízen tak, jak by se mu líbilo. Všechno a všichni jsou jiní, než být má a mají. Pronásledovatel obviňuje, je agresivní, žádá, aby se ten druhý změnil. A upřímně nechápe, proč se nemění!

Jen těžko si uvědomí, že někdo jiný je právě JINÝ. Jen těžko přijme svět, který mu neslouží.

Našli jste se v této roli? To jste opravdu dobří. Ptejte se tedy: „Koho pronásleduju, koho chci předělávat, ke komu mám výhrady? – Tady k tomu mladému napravo. Nějak moc hlasitě si stěžuje. Radši kdyby něco dělal!“ Dobře – a teď si položte další otázku: „Proč tolik chci, aby si ten mladý muž přestal stěžovat?  Budu se cítit líp, protože mě to štve. Budu zas všechno mít pod kontrolou. A co se skrývá za tím, že chci mít všechno pod kontrolou? Nejspíš mám obavy… aby věci nešly samospádem… aby se nevalily jako nějaká obrovská cívka… která mě nakonec na sebe namotá …  snažím se ji zoufale zastavit! Jenže mi to nejde!!! Jsem tak unavený… Kdy už konečně bude mít pokoj?“

Každý Pronásledovatel si tajně přeje, aby konečně přestal pronásledovat a měl kýžený klid… Svět se bez něj nezboří, přežije. A Pronásledovatel to také přežije. Všichni přežijí.

E. Mitiná

=========
Láska nemusí nutně být vztahem k jinému člověku
Kde není láska, není ani pravda

Více pro dobrou náladu: