Kdo ho miloval člověk někdy pochopí až na sklonku života. Kdo ho doopravdy miloval. Bylo by lepší pochopit to dříve, samozřejmě. Dokud se dá něco napravit anebo říci to správné slovo. Potřebné slovo v pravý čas tomu, kdo ho nejvíce zasluhuje. Jenomže on už někdy ani nežije Lidé kamsi odcházejí ve stanoveném pořadí, které neznáme…
Jednu dívku měl moc rád její otec. Otčíma měla protivného, s širokým kulatým obličejem a malým knírkem. Věčně ulízaný a upravený jako úředník pohřebního ústavu anebo nějaký lokaj. Dívka ho nesnášela. Ale on ji věčně poučoval. Drze se jí díval do deníku. Nutil ji dělat si úkoly a celé hodiny přemílal zadání. Pořád něco měl. Přichytával ji při lži, vyžadoval, aby byla čestná, vyprávěl jí poučné příběhy jako kdyby snad byla idiot. Doprovázel ji do školy, protože dívka v pubertě často chodila za školu. Nutil ji věnovat se hudbě, ačkoli sám neměl hudební sluch. A kontroloval docházku do hudební školy.
Ten, kdo upřímně miluje, ten se stará.
Dokonce i maminka se nervózně smála a říkala prosím tě, dej jí pokoj. Co na ni pořád dotíráš? Ať se proběhne s kamarádkami, proč ji chodíš hledat všude možně? Ona přijde, nikam se neztratí! No a babička, ta vůbec otčímovi říkala „blb“ nebo „ksicht“. Za zády, samozřejmě. Jen když byly s dívkou samy.
Zato tatínek dívku miloval. Jednou za půl roku k němu do velkého města na týden jezdila. S ním to bylo fajn! I s jeho novou ženou. Žili bohatě a byli veselí. Člověk si mohl dělat, co chtěl, třeba skákat po hlavě anebo kouřit u okna.Tatínek taky nadával otčímovi do blbů a ještě jinak, když si na něj dívka stěžovala. Od rodiny tatínek odejít musel, už se to tak v životě vyvrbilo… potkal Angelu. Ale svoji holčičku moc miloval. Někdy jí dával peníze nebo jí koupil nějakou módní věc, vždycky jednou za půl roku. Alimenty pravda neplatil, za to mohl jeho nestabilní příjem. Ale pravidelně dvakrát do roka zval dívku k sobě a bylo jim spolu dobře.
Všichni tu dívku měli rádi, jenom otčím byl tak ohavný a protivný a otravoval jí život. Maminka se taky trápila, že s ním udělala chybu. A babička ji všemožně podporovala.
Jednou se dívka na otčíma kvůli tomu, jak se jí vlezle pletl do života, rozzlobila tak hrozně, že mu popřála, „aby chcípl“. Otčímovu tvář pokryly skvrny, zbledl, potom mávnul rukou a odešel. Pak ovšem pokračoval postaru. Otravoval kvůli kouření a vysypal jí učebnice z tašky, protože hledal cigarety…
Byla by to dlouhá historie. Dívka nakonec vyrostla a získala i dobré vzdělání – otčím ji donutil jít na školu. A umřel právě když studium dokončila. Ještě stihl za studia zaplatit. Dívka se nijak zvlášť netrápila ani neplakala. Otčím jí připadal jako starý, šestačtyřicetiletý potrhlý strejda, který ji pořádně lezl na nervy.
Pochopila až později. Když už jí samotné blížila čtyřicítka. A když začala přemýšlet nad těmi, kdo ji v životě měli rádi. Doopravdy rádi. Tak, jak uměli, ale milovali. A víte co? Vzpomněla si jenom na otčíma. Jak stával v tom svém akurátním obleku s kravatou a sledoval, jestli skutečně vešla do školních dveří. Možná, že čekal, že se otočí a zamává mu. Že prostě mávne rukou na rozloučenou. Ale ona nikdy nezamávala. Ani jednou se s ním nerozloučila…
Ten, kdo upřímně miluje, stará se a pečuje. Avšak bůhví proč si tohoto prostého příznaku nikdo nevšímá a necení si ho. Teprve později lidé pochopí, kdo je doopravdy miloval…
Anna Kiryanová
Blízkost je společně strávený čas
Jak poznat, bude-li láska trvat dlouho?