Lásku si nemůžeme zasloužit

Často za mnou přicházejí mladé dívky nebo chlapci živící v sobě iluzi, že si mohou zasloužit lásku. Odpracovat si ji, jako nějaké pracovní vyznamenání, získat ji za usilovnou práci nebo výsluhu let. Přimět někoho, aby je miloval tak moc, jak si to přejí. Bohužel, nedaří se jim to. Jejich pomoc a péči každý rád přijme. Služeb využije. Poděkuje. Všimne si jich. Odvděčí se. Ale milovat je nezačne. Především samozřejmě proto, že lásku si vysloužit nejde.

Mnozí z nás byli v dětství šizeni slovy o tom, že lásku si zasloužíme, když budeme hodné děti, které na sebe všechno řeknou. Jenomže tak to není. Láska se přihodí sama o sobě. Buď ano, nebo ne. A to je všechno.

I v dospělosti se lidé všelijak snaží přizpůsobit, doslova se prohnout podle někoho a přece jen si lásku nějak získat. Když to nezabírá, mají za to, že se snaží špatně a jdou k terapeutovi, aby je naučil správně se snažit. Pokaždé, když vyslovím slova o tom, že lásku si nelze zasloužit, vidím udivené oči. Pak se ty oči rozpláčou a litují ztraceného času. Nijak nemohou uvěřit, že zbytečně vynaložily tolik úsilí ve snaze získat něco, co jim přece od přirozenosti náleží. Čistě proto, že jsou na světě!



Existuje ještě jedno nehezké šidítko pro děti. Tvrzení, že ne každý je lásky hoden. Ti poslušní, ti ano, ti si ji zaslouží, ale ti neposlušní ne. Holčičky si zaslouží, kluci ne. Naše si zaslouží, ale cizí jí hodni nejsou. Jedničkáři ano, ale trojkaři jen trochu. Láska však žádné rozdíly nedělá. Každý je hoden lásky. Ne za to, co dělá, ale proto, že existuje. Existuje právě takový, jaký je. Každou vteřinu. Žádný skutek nemůže člověka zbavit jeho práva na lásku. Ani ten nejstrašnější. Je možné zbavit někoho svobody, majetku nebo i života. Avšak ne práva na lásku. Ne lásky samé.

Také se tvrdívalo, že je možné lásky někoho zbavit. Prostě ho zbavit lásky, když něco nebude, jak má být. To je lež! Zbavit se dá pozornosti, péče, pomoci. Avšak láska, pokud existuje, stále trvá. Můžeme prožít zamilovanost a vnímat, jak odchází. Když však vytrváme až do skutečné lásky, už se nemůže nikam ztratit. Prostě je. Můžeme spolu přestat žít, mluvit spolu, avšak láska jako cit člověka k člověku zůstává. Ten, kdo tohle prožil, mi rozumí.

Zasloužit si můžeme úctu, důvěru, vděčnost. Když někdo dává vše co může, v liché naději získat něco, co je nemožné, provokuje v tom druhém stud, vinu, odpor a zlobu. Ne však lásku.

Musíme se s tím smířit a vzít jako fakt, že ne všichni nás milují a budou milovat tak, jak bychom si to my přáli. I když bychom si to přáli opravdu velmi silně. I kdybychom vynaložili všemožné úsilí a položili k nohám dotyčného všechny poklady světa.



Můžeme se samozřejmě tvářit, že o lásku zas tolik nestojíme. Že můžeme žít i bez ní. Pravda je však taková, že pokud jde o lásku, je člověk značně zranitelný. Jeho potřeba lásky je velmi silná. Jediné, co mu zbývá, je otevřít se a vyslovit svou prosbu o lásku. Prosit a s rozechvěním čekat, jaké odpovědi se mu odkudsi z prostoru dostane. Neboť záruky žádné nemá.

Možná se mu někdo ozve a člověk pak dokáže růst, vyzrát, poznat vzájemnost a milovat. Možná, že bude muset prožít mnohá zklamání, odmítnutí a duševní bolesti. Že mu bude opravdu těžko. A bude muset snést všechnu tu bolest a konejšit se nadějí, že rány se časem zahojí. Pokud je nebude chtít maskovat a skrývat. Jen aby neukázal, že ve skutečnosti je zraněný. Před kýmsi bezbranný. Živý.

Když pochopíme povahu lásky, získáme svobodu. Svobodu, protože už nebudeme muset lásku hledat, odpracovávat si ji, očekávat nebo se snažit ji přitáhnout. Budeme moci jít svou cestou, bez napětí a snahy, protože na nás konec konců zas až tolik nezáleží. Zbavíme se zbytečné a především nesnesitelné zátěže. To je velká radost. A k radosti se láska velmi ráda přidává. Uvidíte sami.

A.Dateshidze